Cimrman v našem městě

Fakt, že Jára Cimrman ke konci svého života pobýval v Lázních Bohdaneč, je všeobecně znám. Málokdo ale ví, proč si vybral právě toto malé lázeňské městečko. Odpověď je jednoduchá. Chtěl být blízko svých milovaných Pardubic.

Poprvé Cimrman do toho města zavítal jako chovatel koz. Jeho farma se nacházela v nedalekém Hradci Králové, odbyt výrobků však nebyl nijak veliký, a tak se Cimrman rozhodl rozšířit pole své působnosti i do okolních vesnic. Na svých cestách za výdělkem se jednoho dne dostal až do Pardubic. Jeho povoz, tažený čtyřmi chovnými kozly a opatřený velkým logem farmy Mé-chov, vzbudil velký ohlas u starších obyvatel, sám mladý Cimrman zajímal především ženskou část populace, což zapříčinilo náhlý růst spotřeby kozích výrobků ve městě a také růst Cimrmanových příjmů. Řekl-li někdo v Pardubicích cokoli o Hradci Králové, dříve nebo později se debata stočila na Mé-chov.Obyvatelům Hradce Králové se příliš nelíbilo, že krása jejich města je zastíněna kozami, proto byla farma zapálena, kozy rozkradeny a Jára Cimrman vyhnán. Pardubičtí Hradeckým tuto křivdu nikdy neodpustili, nevraživost mezi městy trvá dodnes. Obyvatelé Pardubic také stále jezdí do Mechova, mnozí však z neznalosti tento název mylně spojují s mechem.

Po tomto fiasku s kozami Cimrman z východních Čech odešel, ne však nadlouho. O několik let později se vrátil, tentokrát v roli dostihového trenéra stáje TJ SUP Kultura. Tato malá stáj neměla k dispozici mnoho kvalitních koní, přece se však našla ve stádě klisna, která se jevila velmi nadějně. Proto se Cimrman rozhodl, že ji zkusí přihlásit do jiného dostihu, než jsou přespolní běhy na vesnicích. A tak se jeho svěřenkyně Slovanka dostala na startovní listinu prvního ročníku Velké pardubické. V jejím sedle byl Emanuel Čech. Nutno říct, že nešlo o žokeje, nýbrž o ošetřovatele vepřů. Slovanka ovšem k Čechovi velice tíhla a žádný jiný jezdec si s ní neporadil. Bohužel, přes talent klisny a její silné citové pouto s jezdcem se dvojici nepodařilo dostih dokončit. Na předposlední překážce Slovanka zakopla a ztratila jezdce. Emanuel Čech bohužel spadl přímo do hnízda vos, proto vzápětí po pádu prudce vyskočil a hnal se za vzdalujícím se polem koní. Zmatená Slovanka, dosud poslušně čekající, až jezdec znovu nasedne, se pustila za ním. Emanuel, pronásledován rozzuřeným rojem i oddanou klisnou, nejprve doběhl a vzápětí předběhl celé pole koní a do cíle dorazil o nos pře hnědákem Vronskym. Cimrman byl nemile překvapen, když se dozvěděl, že vítězem byl vyhlášen Vronsky, podal proto protest, ten však nebyl uznán. Dostihová komise se hájila tím, že pořadí se určuje podle koní a Slovanka, nestačíc finiši svého jezdce, doběhla až o krk za vítězem. Tento neúspěch byl pro Cimrmana velkým zklamáním.

Přesto se do Pardubic ještě jednou vrátil, a to na Vánoce roku 1897. Se svou tehdejší studentkou hudby chtěl navštívit Rybovu Českou mši vánoční. Před půlnocí se procházel kolem Chrudimky a pozoroval bruslící rodiny. Všiml si zejména skupinky čtyř chlapců doprovázených zřejmě otcem. Zatímco ten stál na bruslích velice nejistě, jeho synové byli velmi šikovní a pohybovali se s obdivuhodnou obratnost. Cimrman, ve sváteční náladě, zavolal na otce: „Jak vám to skvěle jde! A co teprve potomci! Jednou bude některý z nich mistr nad mistry!“ Nevěděl, co právě vyřkl, rodina Haškových však dnes tuto příhodu s oblibou připomíná.

Cimrmanova třetí návštěva Pardubic byla zároveň poslední, povinnosti génia mu již nedovolily se do města podívat. Přesto zůstal v kontaktu s několika svými přáteli a z dochované korespondence jasně zaznívá jeho touha spatřit ještě jednou toto město.