nic mě netrápí

Nějak jsem nedokázal naskočit do rozjetého vlaku, zůstal jsem proto sám a bez závazků.
Kdybych byl sirotek, možná bych mohl pracovat v tajné službě, jako agent prezidentské
kanceláře. Nechce se mi pracovat v kanceláří, tak se živím, jak se dá, nejčastěji
rukama, když pracujete rukama, často zapojujete ruce a nohy a pak vás všechno bolí,
třeba půl roku, než si na to tělo zvykne. Časem začnou bolet kolena, záda a v kříži, člověk
si snaží pomoct pivem, v práci si uvaří dvě tři kávy a vykouří krabičku cigaret, když je sám,
začne stárnout a začne ten hořký svět mít rád.
Jsem smolař v životě, a mám smůlu na lidi, teď už se jim spíš vyhýbám, nechodím ani
do obchodů, mám jen jeden, kam chodím a je to tam drahé. Je tam stejná prodavačka už
asi dvacet let a majitel mi občas dá slevu na basu piv. Všude jezdím autem, ani nevím,
kdy jsem jel vlakem, všude je tolik lidí, že raději sedím doma a čas pořád jen utíká.
Můžu chodit do kina, ale vadí mi lidi. Můžu chodit na koupaliště, ale vadí mi lidi. Nemám
rád ani českou poštu.
Začal jsem se modlit, je to pět minut před spaním, nic se zatím nezměnilo, ale psychicky
si připadám v kondicí a nic mě netrápí.