Tajemné Švýcarsko

V červnu roku 2005 jsem na několik dní navštívila horský průsmyk Col des Mosses na rozhraní Švýcarska a Francie. Byl krásný teplý večer a tak jsem ještě v noci kolem třiadvacáté hodiny byla venku poblíž hotelu. Byla již tma kromě nepatrného proužku světla při západním horizontu, a na okolních svazích svítilo pouze několik oken v jednotlivých chalupách. V místě je kromě dvou menších hotelů jen malá vinárna, široko daleko se nenachází žádný zábavní podnik nebo diskotéka. Kolem bylo úplné ticho a liduprázdno. Náhle se nízko nad příjezdovou silnicí asi sto metrů ode mne objevila barevná světla připomínající malou polární záři. Překrásné tlumené barvy se prolínaly z tmavě růžové do modré a tyrkysové a vlnily se do výše přibližně jednoho metru nad vozovkou. Úkaz trval asi minutu, pak světla zeslábla a zhasla. Nedalo se předpokládat, že by někdo z místních obyvatel provozoval v tu chvíli na silnici jakousi soukromou laserovou "show", a od nikoho se mi tehdy nepodařilo zjistit, co se vlastně stalo. Zaměstnanci hotelu mi sdělili, že nic podobného dosud v místě neviděli. Přiznám se, že jsem nalezla odvahu prozkoumat okolí až druhý den ráno, avšak na silnici a při jejích okrajích, které tvořily pouze louky, nezbylo po úchvatném nočním představení ani stopy.
Při své příští návštěvě v roce 2007 jsem se dozvěděla, že hora Mont d´Or, tyčící se blízko nad silnicí procházející průsmykem, má údajně výraznější magnetické pole vzhledem ke kovům nacházejícím se v jejím geologickém složení.
Minulý tajemný a půvabný zážitek však nebyl posledním. Tentokrát jsem navštívila Col des Mosses na podzim. Byl opět horký, téměř bezmračný den a tak jsem se po snídani vydala na túru, tentokrát na opačnou stranu. Po delším výstupu na pastviny lemované lesem jsem se na jedné prosluněné mýtině zastavila k odpočinku. Po chvíli jsem uviděla znovu něco velmi krásného a zvláštního - zlatě svítící jiskru, která tančila mezi stromy. Jednu chvíli se přiblížila ke mně asi na pět metrů, jako by si mne prohlížela, pak se opět vzdálila do stínu lesíka, kde se na pozadí tmavé zeleně smrků třpytila jako hvězda. Z jejích pohybů, kulatého tvaru a světla bylo zřejmé, že sluncem ozářený motýl či jiný hmyz to nemohl být. O tomto zážitku jsem raději již s nikým nehovořila a těším se z pomyšlení, že se mi zjevilo něco, co v oné chvíli patřilo jen mně, a že jsou možná opravdu věci mezi nebem a zemí, které si ponechávají svá tajemství. A je to tak dobře.
Do třetice jsem lokalitu okolo Col des Mosses navštívila v září minulého roku. Sice jsem se s žádným tajuplným jevem již nesetkala, ale protože jsem od přírody i vzhledem ke své profesi publicistky zdravě zvídavá, ráda rozprávím s lidmi, obzvláště v cizině. Na jedné ze svých procházek jsem potkala příjemného staršího pána, který mi v zajímavém rozhovoru sdělil, že se osobně znal s Erichem von Dännikenem i s Billym Meierem, zakladatelem Semjasina střediska stříbrné hvězdy ze známé knihy Guida Moosbruggera "UFO:…A přece létají!" Vyprávěl vše tak přesvědčivě, že jsem byla okouzlena nejen touto náhodou, která mi onu zajímavou knihu připomněla, a po návratu domů jsem si ji s potěšením a trochou pýchy znovu přečetla..Záhady a tajemství mají skutečně své kouzlo, jsou protiváhou všední reality našeho uspěchaného života a často dávají nahlédnout do lepších světů.