Sanitka

Zoufalství jedné epochy. Kříže na stráních generací. Tekuté pasti doby. Životy k pohledání a životy na loknech obětí.

Lidé cestují v příbězích a příběhy se vrací k lidem. Památky na země odkud vzešli skuteční hrdinové. Připravení obchvatem ze známek noci, prochladlí lidé těch ulic, kterým nevěnujeme pozornost, hrdinové na skutečné hranici přežití.

Lidé s plnými situacemi hojné a blažené minulosti, která se proměnila v útěchu a dcerka se více než symbolem budoucnosti.

Prameny žití a cítění na druhé straně odpovědi. Která jsou ta upřímná gesta, když se na mě nedíváš a stále to slyšíš ?

Zvířecí instinkty a kontejnery. Pokusím se vám povyprávět příběh pro osvětu jedné i druhé duše.

Dva mladíci opouští noční klub a s úsměvem se loučí v dobrém rozchodu sobotního rána. Jeden se vydává do pražského bytu, odpočinout svému tělu i mysli po náročné noci plné hudby a zážitků na hranici současnosti. Druhý pokračuje na hlavní vlakové nádraži v Praze. V hlavě se mu kroutí zmámené lůno myšlenek, poskakující podél jedné hranice až k druhým břehům prázdnoty. Není na pokraji vyčerpání, trápí jej jen mírný hlad a krajní žízeň. Popochází po pražských chodnících, zvedá hlavu k obloze a táže se po smyslu bezpečné demokracie a jistotě celého toho vnějšího světa. Není kam spěchat, jeho vlak jede za více než hodinu, spoj na moravskou domovinu, jež jej přivítá s otevřenou náručí s teplou postelí. Ovšem věci se mají upřímněji k radostem i strastem těch chvil. 

Při obratu vidí na lavičkách několik osob, jak čekají, pokuřují, postávají před budouvou hlavního nádraží. Jde si koupit nějaký ten doutník, z pěněz co mu posílají rodiče na účet, z pěněz, které mu ještě zbyly po propařené noci plné rauše a komunikace na hranici přátelství a změn. Při vcházení do krámku jeho oči pokračují, vidí zboží, jeho maso je dehonestované nějakou chemickou substancí. Bere si jedno pivo a tři doutníky, vanilka, kokos, modrý. V té chvíli potká chodící zjev, šedé vousy, snědá, drsná a zvrásnělá pleť. Stařec jako předobraz moudrého člověka, člověka ulice, bez střechy nad hlavou. Prosí jej o peníze na cestu korun. Prosí o dvaceti korunu. Utratil ji posledně za cestu domů, nebo ji propil. Říkal, že nepil a nepije. Mladík je k němu upřímný, sedne si vedle něj a poslouchá, naslouchá jeho slovům. Učil se naslouchat celou tu dobu, ovšem tohle je jiné, skutečné tím svým pouličním způsobem, není koho klamat, upřímnost osvobozuje. Žije na hranici nicoty, nuznosti, potřebuje se dostat domů, za rodinou, rozvedl se s ženou a tím podtrhl vlastní žadostiučinění. Dostalo se mu odplatl v podobě lidské brutality. Co jej však nyní drží při Životě ?

Na pokraji pláče, otevírá svou minulost, odpouští všem co jej napadli. Ukazuje mi účet za sanitku. Dva a půl tisíce za ošetření. Společenská nesrovnalost, lidé pracující, aby zachránili jiné, kteří se dostali do životních nesnází. Hajzlové s ocelovýma řetězema okrádající slabé a pochroumané lidským stářím. 

"Mám vnučku, úplný andílek, modré oči, blonďaté vlasy"

Říká s nadějí v očích

"To je vaše budoucnost"

Mladík mu přitakává a ujišťuje jej, že za jarem přichází léto, dny se zlepší.

Přilétají holuby, holoubci pražské metropole. dvě mávnutí křídlem, pohledy do očí, nebe a nový den. Paprsky dnes skrývají svoji tvář.

Velikost jedné bídy střída hýření druhé. O čem že jsem to chtěl psát. O tom příběhu přece, o životě a naději, Bohu a písmu ve tváři hrotů písmen vylézajících ze stránek, tvářících se strašně nezúčastněně. Klaun s velkým srdcem co se snaží dát věcem řád. Dítě střední třídy, obět i vítěz jedné generace. Dvojjazyčný chameleon. Ten stařík měl rád kozla, dobré české pivo a z těch levnějších. 

"Nemáte hlad?" Ptám se naivně starého chlápka s moudrou tváří, pochroumanými vidinami, strachem z umírání, lidským strachem.

Zdráhavě se sebe vydá "Mám..mám"

Vstanu a jdu koupit čtyři rohlíky a další tři doutníky po osmi korunách. Život jej nešetřil. Zažil si i své vrcholy, plno pěněz splněné sny, manželčiny kozačky, dárek, slzy štěstí. Existuje nějaké vzdálené potrestání za věci které se nestaly ? Mladý muž mu povídá, že je stejně ještě dobře na životě, že jej ti grázlové ozbrojení v kuklách mohly zabít, ti co jej přepadli a udělali mu ty jizvy, způsobily ty trápení, nenapravitelné bolestné vzpomínky. Osnovy bez reputace. Mladí lidé utrácející peníze svých rodičů za drogy, za literu, za věci, které nepotřebuji, pro vlastní potěšení, pro prchavost a plnost zážitku, pro rozkoš s otevření těm světům a prostorům, které nabízíme a oni nám je nabízejí. Mešita s obrovským nenasytným klínem a několik posvátných znaků. Kdepak posvátných, jen do sebe uzavřené hvězdy a propletené trojúhelníky. Vzpurné zrno života. Společenské služby na míru těm co je potřebují a stát v nesnázích.

Mladík mu podává pivo březňák. Každý dojí svůj čerství rohlík a to v trafice nebyli ještě ani noviny. Cesta rozevírá své dlaně, vlaky odjíždějí. Přes odpovědi se dostáváme do situačních důsledků. Na prahy a výstupy, přes propasti veliké i malé zhouby a našeho vykoupení. Skončilo to nějakou směšnou situací. Ten pán se tolik modlil a přimlouval za naše životy, za životy našich rodičů. Požehnání od člověka v nouzi. Viděl mu na očích lesk, platinové slzy starých lidí ve starých dnech nového století. Přímočará úměra dlouhé, nepříliš teplé noci. V černém kabátu stále zima. Objednávka shůry nebo jen kluk, který bělí své svědomí, neboť ví, že na tom není špatně, dítě zhýčkané tím co dostane, ví si užívat. 

"To pivo mi kleslo...jsou tam záchody?"

"Jsou, támhle uprostřed, nahoře po schodech vpravo."

Postava odkulhá tím směrem. Nezbývalo jen doufat, že to stihnul však. Bude potřebovat ještě hodně sil a kdo ví, jen Bůh ví, kdy přijde jeho čas, kdy nastane poslední chvíle toho muže, který se pohybuje po Praze již třetím měsícem. Příběhy obyčejných lidí a přece tak hluboké. Přichází další muž, snědé pleti, žádá mne o cigaretu, podávám mu doutník. Jeho oči vystupují z důlků, přijíždí z Belgie, Bruselu, hledal tam práci. Má černé vlasy a černé oči. 

"Byl jsem tam sedmnáct dní, ale práci nesehnal." Řekl s povzdechem, ale rád, že je zpátky.

"A nediskriminivali vás tam?"   Zdráhavě se jej ptal.

"Ne nic takového, prostě jsem nevěděl kde hledat"

"Prej v Antwerpách v doku se dá něco sehnat, deset euro na hodinu."

"To když už víš za kým jít, tam se určitě vyplatí pracovat."

To jsou ty rozhovory do života, mladík nakládající se svým časem podle zábavy, vidí jej jak snáší ten neklid. Vše se sbírá k jarnímu probuzení. 

"Připomínáme mi jednoho strýce, je taky takový..."

"Cigán ?" Říká vskutku pobavěně

"Snědý"

"Ano jak se jmenuje?"

"Míša Botek, jezdí s kamionem po Evropě a má docela dobrý peníz"

Pokračujeme a ptá se mě jestli je v Praze nějaká práce. Říkal, že jen náhodně, když přijde do agentury dá občanku a potvrzení od lékaře, tak je možno, že mu něco přidělí. Více toho nevěděl. Ostatně, jeho záměr nebyl zatím pracovat, jeho práce mělo být psaní, jak se tím však uživit v době, kdy píše každý, příběhy ze života, příběhy extrémů, zločinu, politiky, vaření nových světů, polymerů zloby a lidského gyrosu na spasení. Všechny budoucí spektra hudebního spektra spaste ty autory, kteří za něco stojí, kteří mají chuť a to srdce naslouchat. Někdo to vidí. Popraskaná tvář, jak píše stará drahá básnířka v dopise s ambicí dostat se na prestižní školu. Mimochodem i on měl onen sen. Měl ? Má ? Copak se jej nedokáže držet ? Řekl si, že zuby nehty natočí filmovou esej i bez školy. Jeho malý pramínek nezapomnění. Krása v obrazu a slovo v duši.

Po pár minutách přichází další mladý můž. S blonďatými vlasy o modrými oči. Na ramenou jeho bundy má světlou, tyrkysovou barvu připomínající Atlantik. Ptá se po cigaratě, chce od něj koupit cigaretu. Doutníky došly, za osm korun v trafice. Dostává od sedícího snědé pleti tři cigarety. Hluboce potahuje. Oceánské dítko z herny prohrálo osm set a vyžívá se v pervitinu. To jsou peníze za něj se dá leccos užít. Porovnává věci jak je vidí. 

"Jak to vnímáš když si to dáš?"

"Zrychlí tě to, dá ti to tep, udělí směr, který si určuješ sám i v myšlenkách"

"A éčko si někdy měl?"

"Jo to jsem měl"

"A když je porovnáš?"

"Tak éčke, když jej bereš, tak tě nezničí, kdyžto pervitin, ten tě může..a zníčí"

Mladík mu poděkoval za výmluvnost, zároveň pronesl něco ve smyslu jeho dobrého vzhledu, že by to mohl někam dotáhnout, kdyby se odpoutal. Ano sladké řeči snílků a těch co motivují neznámé. Někteří andělé jsou věční, jiní pomáhají nebo jsou najímáni. Vše je o náhodě v kartách těch za kterými stojíme a máme v ně důvěru. Ten kluk už vyrostl, nyní jej osudy skutečných lidí zajímají. Sebeklamy se rozpouštějí, pocity řídkou ale dostávají křídla, svět je stavidlem moci těch kdo po ní prahnou. Lid křehne a tráva roste, aby si i psi po ní mohli pást.