Příběh Jookanu - Škola Bojovníků - Kapitola 1, Zrození

„Ještě nikdy se nestalo, že bychom se nesešli všichni. Něco se muselo Caplanovi stát.“ prohlásil Yokimota a vstal. „Půjdu se po něm podívat.“ nebylo totiž obvyklé, aby některý z členů nedorazil na shromáždění Rady, aniž by to ohlásil.
Každému bylo jasné, že to není zrovna nejšťastnější nápad. Ostatní členové rady se po sobě podívali a Kent promluvil.
„Obávám se, Yokimoto, že to nemůžeš. Potřebujeme tě tady. Jsi jediný, kdo si rozumí s generálem Tisem. Musí jít někdo jiný.“
Yokimota se podíval po ostatních. Zdálo se, že všichni s tímto návrhem souhlasí. Měl takový pocit, že se na tom shodli ještě dřív, než vůbec přišel. Přikývl tedy a sedl si zpět do svého křesla.
„Kdo ale?“
„Už jsme vyslali posla se zprávami pro Nicka Robertse. Měl by tady každou chvíli být.“ odvětil mistr Kent a dále si ho zamyšleně prohlížel. „Stalo se ti snad něco?“
Yokimota nevěděl, co má říct. Nick byl jeho přítel už dlouhá léta, s jeho manželkou se znali v podstatě od narození a ti dva čekali dítě. Nepřišlo mu správné, že by Nick měl zrovna dnes místo oslavování konce roku a začátku nového hledat v té sněhové vichřici někoho jako je Caplan. Ten má ve zvyku chodit na ta nejopuštěnější místa v celé zemi.
„Mě nic, mistře. Ale dovolte mi, abych šel hledat Caplana já. Nick má těhotnou ženu, která může každou chvíli porodit. Měl by být u ní.“
Mistr Taifos, ten nejméně vysoký, zato ale nejvíce úctyhodný, si oddychl a na Yokimotu se zamračil.
„Naší prací není ohlížet se za svými milovanými ve chvílích, jako je tato. Mistr Roberts má povinnosti vůči své zemi.“ řekl rozhodně.
Přidal se k němu i mistr Kent i ostatní členové Rady.
„Nick Roberts získal výjimku jako nikdy nikdo jiný, kdo mohl vstoupit do této místnosti. Podmínkou této dohody je ovšem i to, že jeho manželství nebude stát v cestě jeho povinnostem vůči Řádu. Nick to ví a souhlasil s tím.“ dodal Kent tónem, kterým považoval celou věc za uzavřenou.
Yokimota přikývl, nemohl s tímto rozhodnutím dělat zhola nic. Pořád ale neměl dobrý pocit. Něco bylo špatně. Cítil, že je ve vzduchu veliké nebezpečí. Pokud se tomu dalo tak říkat, měl o Nicka velký strach.
„Cítím v tobě obavy, Yokimoto?“ zeptal se mistr Tinorius, velice zdatný muž. Byl o hlavu vyšší než ostatní členové Rady, o jeho fyzické zdatnosti věděl každý a už od pohledu bylo jasné, že si to s ním nikdy nikdo nechce rozházet a už vůbec by ho nikdo nechtěl mít za nepřítele. Yokimota pouze přikývl a nic neříkal, bylo to zbytečné. „Pak bychom mohli poslat někoho s mistrem Robertsem, nemyslíte?“ tato otázka nebyla směřována k Yokimotovi ale k ostatním.

Mistři se po sobě podívali. Jak se zdálo, neměli námitek.
„Nějaký návrh?“ otázal se Taifos.
K překvapení všech stanul sám Tinorius. „Půjdu já.“
V tu chvíli se otevřely dveře síně a vstoupil on.
Nick Roberts, ten nejnadanější ze všech přítomných. Stále ne tak mocný jako ostatní členové Rady, stejně ale na svůj věk přímo pozoruhodný rytíř jookanského řádu. Nebylo mu ještě ani pětadvacet let, stejně ho ale jeho pověst provázela celou říší a to jak arnulinskou, tak i nepřítele. Byl vysoký, téměř stejně jako mistr Tinorius. S hnědými vlasy, modrými zornicemi a velice pohledným obličejem byl vždy terčem dívčího chichotání a snahami o upoutání jeho pozornosti.
Yokimota se s Nickem znal už deset let, chodili spolu do školy a poté se i společně stali učedníky v řádu. I když oba dva byli velice brzy povýšeni z učedníků na mistry, bylo zřejmé, že Nick byl ten nejlepší bojovník, jaký se narodil za posledního čtvrt století.
Jookanský řád byl totiž sdružením mužů, kteří byli všichni do jednoho nějak výjimeční. Někteří byli velice inteligentní, jiní měli zvláštní schopnosti a jiní zase uměli výborně zacházet s mečem. Ti nejlepší, měli každou tuto vlastnost a kolikrát to byli ti nejchytřejší, nejzvláštnější a nejodvážnější lidé ze všech. Všichni si říkali Rytíři řádu, nebo chcete-li jookanští rytíři. Většinou je ale oslovovali ¨mistře¨. Bylo to nejjednodušší a plně to vysvětlovalo, čím jsou. Byli to oni, kdo chránil jejich domovy před nepřítelem. S jejich velikou mocí však přicházela i zodpovědnost, o jakou by stál asi jen málokdo. Málo členů řádu by mohlo říct, že žijí šťastný život.
Ano, byli všemi velice vážení, a kam přišli, dostali třeba i zadarmo naprosto cokoli, když o to požádali. Pohostinnost lidu arnulinské říše vůči rytířům řádu byla naprosto samozřejmá. Stejně ale to všechno stálo velikou cenu. Svůj život museli zasvětit službě říše. Manželství bylo naprosté tabu, doteď jediným, kdo toto pravidlo porušil, byl právě Nick. Sice s povolením Rady, stejně ale z toho nikdo neměl bůhvíjakou radost. Bylo známo, že strach ze ztráty milovaných lidí dokáže naprosto ovlivnit zdravý rozum. Říkalo se, že i samotný princ Lasserdodský měl milenku a právě kvůli ní padl v pradávné bitvě u Arnulinu, hlavního města stejnojmenné říše. Jejich domovská země se nacházela přímo uprostřed známého světa, většina hranic byla poklidných a mírumilovných. Avšak ne všechny. Západní hranice s Durmonem, je již po tisíc let v centru rozbrojů. Naštěstí je tato hranice tvořena nepřístupnými horami. Přesun armád byl v tomto místě možný jen letecky, a to se nestalo už několik století. Stejně je ale podél této hranice rozeseto mnoho pevností, které se sice postupem času změnily spíše v města. Pořád je ale zde velký počet ozbrojenců kdykoli připravených k boji. Velikou nevýhodou pořád ale bylo, že ti nejlepší co Arnulin měl, byli v sídle Rady v hlavním městě, mnoho stovek mil od hranic s Durmonem.
Na jihu sídlili další sousedi z Lesní říše. Tito lidé si zvykli na prostý život v lese. Rozhodně však nebyli nevyspělí. Možná byli napřed od ostatních zemí, avšak tito lidé si svá tajemství nechávají pro sebe, a je to od nich velice moudré. Nejlidnatější je sever. Když pomineme bytosti v jezerním království, které jsou stále zahaleny velikým tajemstvím, co jsou vlastně zač. Není ani jasné, kde se tyto bytosti ukládají ke spánku a pokud vůbec potřebují spát. Nikdo je nikdy neviděl, každý ale ví, že tam jsou a chtějí být sami.
Dále na sever jsou další dvě říše. Pouze jedna z nich se dá nazvat civilizací.
Andu´uil je vysoce vyspělá země co se týče technologií a informatiky. Avšak jejich vojenské síly nestojí ani za zmínku. Tato země je pod ochranou Řádu a výměnou za to si obě říše vyměňují znalosti a informace. Tato forma spojenectví funguje už od dávných dob a nikdy nebyla přerušena. Vlastně je sever velice klidný. Takzvané zlaté země, které získaly své jméno kvůli zlatým dolům, kterých je v této oblasti požehnaně, tady nikdy nevznikla žádná forma vlády, spíše je to seskupení měst, které mezi sebou nějak spolupracují, a díky výhodným obchodům je každý nechává žít jejich život.
Podobným seskupením je i další část kontinentu. Lidé ze Severu, jak se jim říká, nejsou na ničí straně, jejich hranice se dotýkají všech ostatních říší krom Lesní. A jejich lidé jsou k dispozici tomu, kdo zaplatí nejvíc. Ovšem strach hraje taky roli, takže jsou považováni spíše za další armádu Durmonu. Právě tito lidé jsou velice často nevítanými návštěvníky v Andu´uilu.
Na severním konci kontinentu je ještě poslední aktivní sopečná oblast. Tomuto soustředění tří sopek velice blízko u sebe se říká Ďábelské horstvo. Není těžké pochopit proč jim tak začali všichni říkat. Kroniky vypravují o těchto sopkách už od nepaměti. Nejstarší z nich sahá ještě tisíc let před doby králů. Doba králů skončila přibližně před dvěma tisíci lety. Po celou tu dobu tyto sopky chrlí lávu a průměrná teplota je tam v řádech tisíců stupňů. Je to věru nehostinné místo, i když i Yokimota už byl několikrát nucen tam jít a pokaždé doufal, že je to naposled.
„Dostal jsem váš vzkaz.“ Nick předstoupil před Radu a hluboce se uklonil směrem ke třem nejvyšším členům Rady (Taifos, Kent a Tinorius). „Jdu rovnou z nemocnice od Mary.“ mrkl na Yokimotu a usmál se. Pochopil, že nejspíš už je to tady a každou hodinou se narodí jejich první dítě. „Po celém městě probíhají oslavy konce roku a navíc tam neskutečně sněží. Dřív to nešlo, omlouvám se.“
Nick se narovnal a pozorně se díval po Taifosovi. Zjevně čekal, až mu někdo řekne proč byl zavolán a pak si všiml prázdného křesla mistra Caplana.
Caplan byl jediným čarodějem, který byl na jejich straně. Proto bylo velice důležité se ujistit, že je v pořádku. Byl velice starý, táhlo mu na druhé století. Vůbec na to ale nevypadal. Naopak svým zevnějškem vypadal tak na čtyřicet. Byl však známý tím, že občas zapomněl na některé události, které nepovažoval za životně důležité, schůze Rady byla jednou z těchto událostí, stejně ale bylo třeba se ujistit že je v pořádku.
„Ahoj, Nicku.“ pozdravil ho Yokimota, aby ho ušetřil dalšího čekání. Snažil se skrýt nadšení z noviny, kterou sebou přinesl. „Jak vidíš, nedorazil mistr Caplan. Chtěli bychom, abys zjistil, jestli je v pořádku a doprovodil ho sem. Nevíme však, kde by mohl být. Z Jusinu odjel už před třemi dny. Řediteli řekl, že se cestou do Arnulinu zastaví ještě v Sorinu za svým učedníkem. Mike nám řekl, že už není ani tam. Podle všeho by tady už měl být. Děláme si starosti.“
Nick si ho ustaraně prohlédl.
„Volali jste k němu domů?“ zamyslel se Nick, zjevně to ale byla jen řečnická otázka, protože pokračoval. „Dobrá, vydám se k němu jestli tam není něco co by nám napovědělo kde teď je.“ Nick se uklonil a měl se k odchodu. Tinorius vstal.
„Půjdu s tebou, mistře Robertsi.“ nabídl se. Nick se pouze usmál. „To není třeba, mistře. Jakmile dorazím na místo. Ozvu se.“ ještě se všem poklonil a usmál se na Yokimotu. „Pěkný Nový rok. Měli by jste slavit.“ a odešel.
Yokimota se uchechtl a po chvíli také vstal.
„Půjdu za Mary do nemocnice.“ oznámil všem a protože nikdo neměl námitek tak se uklonil a také odešel.
Venku byla opravdu velká sněhová bouře. Yokimota neviděl ani na krok, orientoval se více méně pouze podle světel z oken a podle zvuků bujarých oslav po celém městě. Naštěstí nemocnice nebyla od sídla Rady nijak daleko. Ovšem za tohoto počasí se z desetiminutové procházky stala půlhodinová bitva mezi ním a sněhovými vločkami, které mu létaly do očí.
Když už to bylo k nevydržení, zastavil se na odpočinek do jedné z místních hospod. Bylo v ní velice živo, ovšem když vstoupil tak se všichni hosté postupně ohlédli ke dveřím. A poněkud ztuhli. Ono nebylo zvykem potkávat někoho z Řádu jinde než venku na ulici či v Senátu.
„Mistře Yokimoto!“ zvolal muž za pultem. „Co vás sem přivádí? Snad ne nějaké vyšetřování?“ ztuhl mu úsměv na tváři a nervózně se rozhlédl.
„Kdepak.“ uklidnil ho a úsměv se vrátil do bledé tváře hospodského. „Jen se chci na chvíli schovat před tou bouří a něčeho teplého se napít.“
Už se natahoval po konvici s čajem a hrnku. Původně by to odpovídalo Yokimotovu přání. Pak si ale řekl, že uposlechne radu přítele a trochu konec roku oslaví.
„Dal bych si trochu medoviny, pane.“ pousmál se a usedl si k baru. „Prosím, bavte se dál.“ dodal k ostatním hostům, kteří dosud jako opaření zírali na něj.
Postupně hovor znovu začal nabírat na hlasitosti a smích se znovu rozezněl. Připomnělo mu to školní léta kdy s Nickem a ostatními studenty slavili každou věc, která za to stála. Byly to hezké časy.
Medovina ho správně zahřála zevnitř a mnohem lépe se dýchalo, když se zbavil zmrzlého nosu a průdušnic. Objednal si tedy ještě jednou totéž a pozoroval dění kolem sebe. Jak bylo zvykem, všude vládla opojná atmosféra štěstí a radosti. Musel se také usmívat, když muž tančil na parketu sám a zjevně ne zrovna nejlépe, ovšem atmosféře to odpovídalo. I dívka, která se k němu po chvíli přidala vypadala velice pobaveně a jejich společný tanec byl velice povedený, i když nakonec oba spadli na zem. Stejně vstali a tancovali dál.
Yokimota se zamýšlel jak by žil, kdyby nebyl tím čím byl. Nejspíš by taky pil a bavil se s dívkami jako byla tancující slečna. Asi by taky tančil jako nemehlo a praštil sebou o zem kdyby to situace vyžadovala. Nebyl jiný než všichni okolo, stejně ale ho měli za někoho jiného, zvláštního a velice mocného.
Ano, to co uměl, tak s tím se narodil. Nedalo se to jen tak naučit a kolik z těch kteří se s tímto darem narodili se rozhodli jít jinou cestou. Mnohokrát mu vrtalo hlavou, proč vlastně tehdy do toho školního transportu nastupoval. Vždycky si ale řekl, že kdyby to neudělal tak by nepoznal Nicka a Nick by pravděpodobně neznal Mary. Už jen proto byl rád, že se touto cestou dal. Třebaže to stojí víc než by si přál.
Nakonec strávil v teple ještě další půlhodinu a vzpomínal na staré časy. Bylo už ale načase jít do nemocnice za Mary. Určitě tam budou všichni ze školy, o to se Nick určitě postaral a Yokimota se těšil, že je po letech znovu uvidí.
Hostinský byl tak pozorný, že při odchodu Yokimotovi půjčil šálu, kterou si omotal kolem obličeje a ukázalo se, že je to mnohem lepší než cesta z chrámu.
Tentokrát už však cesta utekla rychle a nebyla tak nepříjemná jako předtím. Všude okolo, ať už z domů nebo společenských podniků, se ozýval hlasitý hovor a smích. Jak jinak, pomyslel si. Každý přece musí slavit.
Yokimota byl zachmuřelý, pak si ale vzpomněl kam vlastně jde a řekl si, že pokud půjde vše dobře, bude mít taky brzy co slavit.

Zatímco Yokimota putoval do nemocnice za Mary. Nick se vydal do příbytku mistra Caplana. Na rozdíl od Yokimoty Nick nikdy nechodil pěšky. Měl vlastní vznášedlo, což v tomto městě nebylo nic zvláštního. Naopak spíš bylo zvláštní když jej někdo nevlastnil. Už byl skoro na místě.
Caplan bydlel v útulném domku na severním konci města blízko od řeky Sinaia, byl to malý dům se skromnou zahrádkou na které měl Caplan vysázeno pár okrasných stromů a keřů. Nick tady už kdysi byl, když byl ještě učedník a jeho mistr jej poslal pro radu právě ke Caplanovi. Byl to velice přívětivý člověk, vždy podal pomocnou ruku a jako kněz je ochoten i vyslechnout zpověď studentů v Jusinu, či jiných obyvatel z jiných koutů země, podle toho kde se zrovna nachází.

Krom toho, že je Caplan čaroděj a kněz, je také velice mocný rytíř Řádu. Jeho způsob zacházení s mečem je sice jiný než u ostatních, pořád ale velice efektivní. Nick si nikdy neuměl představit Řád bez tak důležitého člena, který jim do duše uměl vnést klid a rozvahu jako nikdo jiný. Další důvod, proč mu byl Caplan sympatický byl ten, že učil i samotného Yokimotu. Podle jeho názoru byl jeho přítel největším bojovníkem jejich řádu. Sice ne tak obratný s mečem, ale jeho mysl byla čistá, přestože si toho moc zažil. Nick si ho velice vážil.
Nyní byl ale Caplan nezvěstný a všem to dělalo starosti, i když to nebylo poprvé co se ztratil z dohledu. Tentokrát bylo ale něco jinak a čím blíž byl Nick svému cíli, tím intenzivnější pocit ho tížil. Uvažoval, že zavolá do Rady a podělí se s nimi o své obavy. Nicméně to neudělal. Byl už přece na místě.
Přistál tedy u jeho domu a otevřel kokpit svého vznášedla.
Okamžitě ho začal bičovat vítr a sněhové vločky ho štípaly po celém obličeji. Rychle tedy vyskočil z letounu a klusem si to namířil k domu.
Až když doběhl k zastřešeným dveřím, se rozhlédl.
Něco nebylo v pořádku. Nikde se nesvítilo a dům byl zcela prázdný. To bylo zvláštní, protože Caplan slavil svátky se všemi svého řádu kouzelníků.
Zaklepal tedy. A ihned chopil jílec svého meče a vypustil z něj světelnou záři.
Dveře byly vylomené.
Okamžitě vběhl dovnitř a rozsvítil světla. Jeho zraku se naskytl pohled, jenž doufal, že nikdy neuvidí.
Všichni byli mrtví. Ano, Caplan tady měl spoustu hostů jejichž těla teď pokrývaly podlahu celé vstupní síně. Bílokabátníci měli své oblečení pokryté rudou krví a zjevně byli zabiti mečem podle stop řezných ran většinou přes hruď oběti. Tento způsob zabíjení dobře poznával. Takto se vyznačovali durmonští důstojníci armády.
Nickovi vhrkly do očí slzy. Některé z těchto lidí měl možnost poznat. A měl je velice rád. Byli totiž stejné nátury jako Caplan. Nick zapnul komunikátor a volal Radu. O tomhle museli vědět okamžitě, někde tady je důstojník nepřátelské armády.
Byl ale hluchý.
Zkusil zavolat Yokimotovi, ale k ničemu to nebylo. Něco bylo špatně.
A dveře se otevřely znovu doprovázené chladným smíchem.

Yokimota dorazil do nemocnice, hned ve dveřích narazil na správce města Thomase Johnsona, taktéž jeden z jeho spolužáků na škole. Vedle něj byla i jeho žena, která nedávno porodila dvojčata, která pojmenovali James a George. Hned za nimi běžel Anthony Brown a všichni spěchali po schodech nahoru do prvního patra, kde byla porodnice. Ve spěchu si Yokimoty nikdo nevšiml. Řekl si, že už možná došlo k porodu. A tak zrychleným krokem vyrazil po schodech nahoru.
Chodba prvního patra byla plná lidí. Zahlédl ředitele Thomassona z jusinské školy, velice starý muž, který už léta chce jít do penze. Sestru Mary, Elizabeth Jane. Velmi krásná jen o rok starší než Mary. Vždycky se mu líbila. Rodinu Johnsonových. Anthony Brown, další spolužák ze školy jenž po ukončení studií odešel na jih pracovat na rodinné farmě. Jeho manželka tady nebyla, starala se o rodinu doma. Pokud věděl, měli dvouletou dceru a půlročního syna.
Elizabeth si ho všimla a hned ho běžela obejmout.
„Yokimoto!“ vykřikla a skočila mu kolem krku. Trochu se mu zamotala hlava, ale usmíval se. „Na Mary už to přišlo! Kde je Nick?“ ptala se.
Omluvně se na ni podíval a řekl jí pravdu.
„Ach jo, ten váš Řád. Tohle je snad důležitější, nebo ne?“ ohlédla se po všech a nevěřícně kroutila hlavou. „No, tak pánové. Kdo ho zastoupí?“ udeřila.
Yokimota si nebyl jistý co tím myslí, ale měl podezření.
„Snad ji tam nenecháte samotnou?“ ujišťovala se a potvrdila tak jeho podezření.
Všichni přítomní muži se po sobě podívali a nikomu se do toho zvlášť nechtělo. Nebylo divu, měli už svoje zkušenosti.
„Půjdu já. Je to i moje vina, že tady Nick není.“ prohlásil Yokimota a vlastně se i celkem těšil.
„Tak to bychom měli.“ prohlásil Thomas a zjevně si oddychl, protože hned po něm byl nejblíž Nickovi právě on a jeho žena už po něm vysílala vyzývavé pohledy. „Tak jak se vám všem daří? Neviděli jsme se už dlouhá léta…“
„Přesně to je sedm a půl roku, drahoušku.“ doplnila ho Claire a pohladila manžela po vlasech. Všichni se začali smát a nějakou dobu nemohli přestat.
„Tony,“ oslovila zkráceně Elizabeth Anthonyho, jakmile se přestala otřásat smíchy. „slyšela jsem, že se ti na jihu celkem daří. Máš hodně zakázek?“
„Celkem ano, to by jste nevěřili, kolik lidí ještě pořád chce nábytek ze dřeva. Myslel jsem, že dnes už každý chce moderní kovový. Ale zdá se, že ještě dlouhá léta budou lidé dávat přednost přírodním materiálům.“ pochvaloval si Tony. „A ano, i dětem se daří skvěle. Jsou zdravé a zdá se, že jsou po mamince. I když syn je ještě moc malý. Malá Emily je ovšem naprosto jistě po Christině. Chytrá a rozumná.“ dodal s úsměvem. „Co u vás?“ zeptal se Thomase.
„Naši chlapci se potatili.“ prohlásil hrdě a Claire hned zavrtěla hlavou, což všechny znovu pobavilo. „Oba dva jsou k nezastavení. Stejně mám ale pocit, že James bude přece jen víc jako starší z nich. Vždyť se taky narodil o dvě minuty dřív.“
„Ale jdi, zlato. Ještě nemůžeš vědět jací budou. Vždyť je to teprve tři měsíce.“ namítla. „Stejně je ale zvláštní jak to na nás všechny přišlo ve stejnou dobu.“
Na to se nedalo nic namítnout, všechny páry ze školy měly v posledních měsících nový přírůstek do rodiny. Nijak zvláštní to ale nebylo. Pětadvacet let byl běžný věk pro potomstvo. A všichni byli zhruba stejně staří.
Yokimota se nemohl ubránit občasným pohledům na Elizabeth, byla pořád stejně krásná jako ve škole. Dlouhé hnědé vlasy jí padaly po hebké tváři a její zelené oči byly jako vždy plné radosti a lásky, kterou tato dívka dokázala vždy rozdávat. Nikdy se ale nevdala a dnes pracuje pro senátorku z Lesní říše, neméně pohlednou jako ona sama. Často ji vídal ve městě, hlavně u budovy Senátu, samozřejmě.
„Proč vůbec Nick musel odejít?“ ozval se Thomas a naráz se všichni dívali na něj.
Yokimota by byl rád, kdyby se nezeptal, ale už se stalo a bylo by nevychované neodpovědět.
„Ztratil se nám Caplan.“ řekl popravdě a hned si všiml ustaraných pohledů všech okolo. „Nejspíš se nic neděje. On nikdy nepovažoval schůze Rady za dost důležité na to, aby na ně nezapomínal. Nejspíš je se svými žáky u něj doma a oslavují další rok. Po svém.“ dodal. Protože řád kouzelníků samozřejmě nepopíjel a netančil na parketu, ale trávili čas v meditacích a modlitbách. Stejně jako on v poslední době.
Dveře porodního sálu se otevřely a z nich vyšla zdravotní sestra.
„Nick Roberts? Je tady mistr Roberts?“ ptala se a rozhlížela se po chodbě plné vyčkávajících rodin. Hned si všimla Yokimoty a zamířila k němu. „Mistře, je tady…?“
„Není, sestro. Ale půjdu k ní já pokud …“
„Aha, tak pojďte. Už je to skoro tady.“ ani ho nenechala domluvit a přidržela mu dveře.
Yokimota se rozhlédl po ostatních a usmál se na ně. Ti mu úsměv oplatili a ukázali mu, že drží palce. Yokimota tedy prošel dveřmi za Mary.

„Kdo jsi?“ Nick neviděl do tváře příchozího. Měl na hlavě kápi a navíc byl ve stínu. Bylo zřejmé, že je to důstojník Durmonu. Jediným pohybem ruky zhasnul světla a vstoupil do místnosti. Nick cítil, že je velice mocný. Množství energie v něm byla největší jakou kdy zažil, snad s výjimkou Taifose. Muž něco držel v ruce, byl si jistý, že je to meč. Nicka se zmocnily obavy. Myslel na Mary, která zrovna přivádí na svět jeho syna nebo dceru. Padnout zrovna v tuto chvíli mu nepřišlo vůbec spravedlivé. „Tohle máš na svědomí ty?“ zvolal znechuceně a pozvedl meč do výše.
Neznámý se znovu začal chladně smát.
„Ne.“ pronesl mrtvolným tónem. „Pěšáky se já nezabývám.“ dodal.
Nicka se zmocnil obrovský hněv. Nazvat tyto lidi pěšáky mu přišlo odporné.
„Ty pořád nechápeš co se tady děje, že ne?“ řekl muž pobaveně. „To ty jsi cílem. Tito lidé byli zabiti vlastně jen proto, abychom sem nalákali tebe. Věděli jsme, že pošlou tebe. Ti zbabělci v Radě nikdy sami nikam nejdou. Jsou na to příliš důležití.“ poslední slovo řekl ten muž spíš pobaveně než důrazně.
„Kde je Caplan?“ dostal ze sebe Nick třesoucí se vztekem.
Muž se začal opět smát.
„To nevím. Ten starý blázen uvěří všemu co mu kdo řekne. Důležité je jen to, že není tady, nemyslíš? Pověsti o tobě dolétly až k nám, Nicku Robertsi. To znamená, že jsi pro nás nebezpečný. A proto, “ zelené světlo se rozzářilo od jeho pravé ruky a Nick nachystal meč do bojové polohy. „musíš být odstraněn.“ máchl mečem a zelená se střetla s červenou jak spolu začali ti dva bojovat.


„Zatlačte ještě jednou, paní Robertsová.“ řekla sestra. „TEĎ!“
Mary se opět rozkřičela a obličej jí zrudl ještě víc, pokud to bylo vůbec možné. Křičela v agónii bolesti a drtila ruku, kterou ji Yokimota držel. Snažil se ji povzbuzovat jak to jen šlo. Tohle všechno bylo pro něj úplně nové. Nevěděl co dělat. Prostě tam s ní byl, mluvil na ní a držel ji za ruku. Oproti tomu čím procházela Mary mu to přišlo směšně málo užitečné.
Pak se najednou ozval dětský křik a Mary uvolnila jeho ruku.
„Je to chlapec, madam.“ oznámil doktor, který vedl porod. Mary se usmála a štěstím se rozplakala.
„Chlapec, Yokimoto. Je to kluk.“
Yokimota se na ni usmál a objal ji.
Náhle mu hlavou projela šílená bolest. V hlavě slyšel křik a viděl oheň. Byl tam Nick a bojoval s někým v černém plášti s kápí přes hlavu. Všude ležela mrtvá těla a pak se podíval ven. Ten strom přece poznával. Nejednou pod ním seděl jako učedník mistra Caplana. Byla to jeho zahrada.
Yokimota se probral ze šoku. Pořád objímal Mary, ale i ona poznala že se něco stalo. Náhle byl celý upocený a vypadal zděšeně.
„Co se …?“
Yokimota vstal a vyběhl ze sálu. Proběhl dveřmi do chodby prvního patra. Nezastavil se a ani neodpovídal na hlasy ostatních přátel. Seběhl k recepci a vykřikl na ženu za pultem.
„Kde máte vznášedla?“ štěkl na ni a ona pochopila že se něco děje. „V přízemí je hangár, pane.“ odpověděla hned a Yokimota hned vyrazil zpátky ke schodům a řítil se dolů. „Pošlete sanitní letoun k domu mistra Caplana.“ křikl ještě na recepční.
Myslí otevřel dveře k hangáru a naskočil do prvního vznášedla na které narazil. Nevnímal v podstatě nic. Jeho mozek jakoby nepracoval. Soustředil se jen na to co zahlédl. Byl si jistý že to byly Nickovy oči, které prosily o pomoc a myslí byly právě tam kde byl v tu chvíli on, a proto to všechno viděl. Došlo mu, že potřebuje posily. Vyslal vzkaz do chrámu, že má Nick potíže v domě mistra Caplana. Tím řekl všechno podstatné. Neměl čas na podrobné vysvětlování. Cítil, že Nick je ve smrtelném nebezpečí. Prolétl městem maximální rychlostí, to co bylo kolem něj nevnímal a i kdyby to vnímal neviděl by to. Všechno bylo rozmazané v bílé bouři. Věděl ale, že už je blízko. Jeho pocity sílily a už jen podle nich se mohl navigovat na místo. Viděl jak něco před ním hoří. Otevřel kokpit, vytáhl meč a skočil ze vznášedla ven. Vyskočil v nejvyšší rychlosti, vítr jej bičoval nesnesitelně silně. Ale on se soustředil jen na dopad na zem. Přistál přímo před vchodovými dveřmi Caplanova domu, který byl celý v plamenech.
Ať tady byl kdokoli, už byl pryč. To co cítil ve svém vidění, tu obrovskou energii, bylo pryč. Někdo živý uvnitř ale byl, umíral.
Yokimota natáhl pravou ruku před sebe, okolní sníh se vznesl a začal hasit oheň u dveří. Ale sníh se odpařoval příliš rychle, než aby stihl něco uhasit. Yokimota už byl připravený skočit přes oheň, když pocítil poslední nádech energie Nicka. Nějakým záhadným způsobem se mu podařilo uhasit celý dům, ze kterého se teď už jen kouřilo.
Yokimota vtrhl s mečem připraveným dovnitř. Ale nikdo tam nebyl.
„Nicku!?“ volal zoufale. „Nicku! Kde jsi?“
Věděl, že tam někde je. Zakopával o mrtvá těla mladých kouzelníků. Přeskočil celou místnost až do kuchyně.
Už ho našel.
Nick ležel na zemi opřený o kuchyňskou linku a silně krvácel. Nechápal, jak mohl v tomhle stavu ještě uhasit celý dům pouhým soustředěním mysli a navíc to nebylo důležité. Yokimota skočil k němu a klekl si vedle něj. Nick něco říkal.
„Post…pos-t-ar-ej se o-o-o“ Yokimota mu nerozuměl, ale věděl co chce říct. Přikývl hlavou na znamení že mu rozumí. Nebyl si ale jistý, jestli ho vůbec vnímá.
„Šetři síly, Nicku.“ Yokimota nemohl nic dělat. „Za chvíli tady bude pomoc.“
Nick zavrtěl hlavou. Zřejmě věděl to, co on tušil.
„Nesmíš umřít, Nicku!“ křičel zoufale. „Máš syna, rozumíš?“
Na jeho tváři se objevil úsměv.
„Byl jsi u toho?“ zeptal se ho šeptem. „Jaký je? Co Mary?“
Mluvil překvapivě srozumitelně, zřejmě ze sebe vydával i ten zbytek sil co mu zbýval aby věděl, co je s jeho rodinou.
„Jsou v pořádku, oba. Byl jsem u ní. Chce tě vidět. Nicku …“ nedokázal už zadržet slzy. „Vždycky si byl můj parťák a zachránil si mi zadek. Tak to nevzdávej prosím, ještě ti toho hodně dlužím. No tak, Nicku!“ jeho oči se zavíraly. Yokimota s ním lehce zatřásl a on je znovu otevřel.
„Jsi moje rodina, nikdy si mi nic nedlužil.“ šeptal až děsivě potichu. „Slib mi…“ z jeho úst se vyvalila krev a stekla po jeho hrudi po plášti až na zem. „můj syn. Slib mi…“
Yokimota v záchvatu slz kývl.
„Slibuju.“
Celé město jakoby ztichlo, zpráva o tom, co se stalo v domě na severu se rozšířila rychlostí blesku. Na ulici u onoho domu stály stovky, možná i tisíce lidí. Všichni nevěřícně zírali na ohořelé zbytky domu, kde se tragédie odehrála a nikdo neřekl ani slovo. V očích žen se řinuly slzy, muži své ženy drželi v náručí a nemohli věřit tomu, co vidí. Pracovníci nemocnice dorazili minutu poté, co Yokimota z domu vyšel. Deset minut poté co poslední živý v domě umřel. Na velikost toho domu vynesli neskutečných třináct mrtvých Knězů a jediného muže v černém.
Zvuky oslav utichly a nastalo mrtvolné ticho. Jako by i ptáci nad městem pochopili co se stalo, jako by i Bůh viděl to neštěstí. Bouře odezněla v podstatě hned poté, co Nick Roberts naposledy zavřel oči.
Rozezněly se zvony z paláce, to se nestalo už třináct let. Tentokrát se rozezněly v jeden měsíc hned dvakrát. Zvoní vždycky, když zemře významný člen rodiny vládnoucího rodu. Tentokrát zvoní také.
Ulice se začaly plnit známými tvářemi. Zdrcení členové Řádu, Taifos, Kent a chvíli
poté i Caplan. Byl zdrcenější než kdokoli jiný. Zíral na zbytky svého domu a na bílé
přehozy jež pokryly těla mrtvých. Bylo to na něj příliš. Svalil se na zem a v sedě prožíval bolest jakou si nikdo neumí představit.
Zděšení se objevili i spolužáci z nemocnice. Thomas a Anthony se podívali na zdrceného Caplana i Yokimotu a pak na dům v troskách. Oba se o sebe opřeli a i jejich slzy zmáčely cestu pod nimi.
Nevěděl, neměl ani tušení, čím si teď prochází Mary a doufal že její sestra i ostatní přátelé jí jsou nablízku. On za ní teď nemohl, její pohled by asi nevydržel. Měl to být on, kdo měl umřít v tomto domě dnes v noci. Pocit viny ho svíral snad ještě víc než smutek ze smrti nejlepšího přítele. Přítele, kterému věřil v každé situaci a věřil že on dokáže naprosto cokoli. Jeho život byl ukončen příliš brzy a nejspíš právě proto.
Hledat důvody proč se tohle stalo teď ale nemohl. Mozek nefungoval, tělo nefungovalo. Mohl jen sedět a truchlit.


Tu noc nebyla naděje, že by usnul. Obraz posledních chvílí života jeho přítele ho bude pronásledovat nejspíš ještě dlouhá léta a on se nejspíš ani nesnažil tyto vzpomínky potlačovat. Celou noc zůstal sedět u domu Caplana a přemýšlel co se to vlastně stalo. Kromě toho, že umřela spousta nevinných lidí také umřela víra v mírumilovný život. Ještě v tu noc se obyvatelé města shromáždili před palácem vládnoucí rodiny i před budovou Senátu. Všichni se dovolávali jednoho. Vysvětlení toho, co se to vlastně stalo a kdo to má na svědomí. Bohužel to nikdo nevěděl, i když to každý tušil. Báli se však, aby to byla pravda. Znamenalo by to válku bez konce. S durmonskou říší už Arnulin nebyl ve válečném stavu dvacet let. Poslední válka stála život miliony lidí. Představa, že by se to mělo opakovat, byla děsivá. Nedělat ale vůbec nic bylo naprosto nemyslitelné.
Yokimota stále nenašel odvahu jít do nemocnice za Mary. Co by jí měl říct? Jak moc ho to mrzí? Vyjádřit lítost či soustrast? To všechno mu připadalo úplně nicotné. Jediné co mu přišlo jako dostatečný důvod k návštěvě byla pomsta. Přinést meč toho netvora, co to všechno způsobil.
To samozřejmě udělat nemohl. Nevěděl koho hledat. Navíc si byl jistý, že ten dotyčný už dávno ve městě není. Hledal celou noc. Byl bezmocný, poprvé za celou tu dobu co tady ve městě žije. Třásl jím vztek. Kvůli těmto situacím byl vycvičen a hned napoprvé selhal. Nedokázal nic víc, než sedět na zahradní zídce před ohořelým domem, který by navíc shořel na prach, kdyby ho umírající Nick neuhasil. Třeba kdyby to dokázal on, ušetřil by on síly a přežil by. On věděl, že to musí udělat pokud nemají všichni uhořet a čekal až na poslední chvíli, protože věděl co bude následovat. Pomalá a bolestná smrt. Selhal tak zdrcujícím způsobem, že se na sebe ani nemohl podívat.
A co ten slib, který Nickovi dal když umíral. Ani pořádně nevěděl co má teď udělat, co po něm vůbec vlastně žádal.
Jediné co věděl bylo, že s jeho smrtí skončilo i jeho působení tady ve městě. Měl pocit, že zklamal i lidi, kteří kolem něj chodili s úctou v očích, protože věřili že byl výjimečný. Kdyby to byla pravda, tohle by se nikdy nemuselo stát. Nezáleželo mu na tom, jak se k jeho rozhodnutí postaví Taifos. Pokud ho vyloučí z Řádu, nezáleží mu na tom. Nezáleželo mu na ničem.

„Můžete nám vysvětlit jak se to mohlo stát?“ křičel redaktor na generála Tise.
Generál Tis stanul ve vší své velikosti, takže se museli všichni pod ním cítit až trapně malí. Vysoký muž, svýma zelenýma očima vyslal pohled tak plný zloby, že už si žádný z novinářů nedovolil říct ani slovo.
„To, co se stalo na sklonku půlnoci je pro nás naprosto nepochopitelné. Není možné se dostat do města nebo z něj, aniž by si toho někdo všiml. Hlídky byly na místě a záznamy neukazují nic neobvyklého. Stále ještě pokračuje vyšetřování.“ generál vypadal velice unaveně. Očividně také nespal celou noc. „Pokud si někdo z obyvatel města všiml něčeho neobvyklého, cokoli, informujte kohokoli s přímým kontaktem k nám. To jest, bezpečnostní služba, císařská stráž či rytíři Řádu …“ odmlčel se a zjevně myslel na padlého Nicka Robertse. „Dnešní noc se v našich dějinách zapíše jako nejtragičtější událost naší éry, buďte si však jisti, že pokud se potvrdí podezření agrese ze strany aliance, nezůstane bez odpovědi. Naše ozbrojené síly se dnešním dnem stávají opět v plné pohotovosti a jsme připraveni okamžitě jednat.“ Tis se rozhlédl po celém královském náměstí. „Vražda Nicka Robertse nezůstane nepotrestána!“
Tak takhle začíná válka, pomyslel si Yokimota a odešel z náměstí.


Následující dny plynuly zoufale pomalu. Nad městem se nadále vznášela mračna šoku a smutku. Černé vlajky vlály nad všemi vládními budovami města, stejně tak nad školami, nemocnicemi i palácem. Senát zasedl den po tragédii a rozhodl o úplné mobilizaci všech vojenských sil a pevnosti od Sorinu po Arnulin náhle připomínaly vojenské tábory. Výroba bojových letounů a zbraní pro vojsko fungovala na sto procent. Nikdo zřejmě nepochyboval o agresi Durmonu. Císař vyzval Denilese, vůdce durmonské říše, aby doložil dokumentaci o vojenských aktivitách jeho země a zpřístupnil své hangáry senátnímu výboru. Odpověď přišla rychle vyhlášením ukončení neprostupnosti industrialského pohoří, jež tvoří hranici mezi oběma říšemi. V překladu to znamená vyhlášení války. Jenže jak mohli vědět, že se na to Deniles nepřipravoval celých dvacet let co trval mír? Není pravděpodobné, že by se do války pustil nepřipravený. Nyní bylo na jejich rozhodnutí, rozhodnutí Rady, co dál.
„Na válku náš řád připraven není.“ prohlásil Taifos. „Ale podlý a zbabělý tento útok byl. My uděláme vše, co je v našich silách, abychom tyranii temného čaroděje zabránili. Za našeho přítele.“ výrazy ve tvářích všech členů Rady mluvily za vše. „Mistře Tinoriusi, vy odcestujte řídit vojska na západní hranici. Mistře Kente, sestavte tým a odcestujte na sever bránit hranice zlatých zemí. Caplane, vy se postarejte o Mary Robertsovou. Yokimoto, tebe práce v jusinské škole čeká.“
Tak začala válka, která neměla nikdy skončit.


Stalo se tak, jak Taifos nařídil svým rytířům. Tinorius odcestoval do sorinské pevnosti a okamžitě sestavil armádu na ochranu hor. Kent s dalšími členy Řádu odjel na sever, Yokimota převzal funkci ředitele Školy Bojovníků v Jusinu.
Mistr Caplan v den vyhlášení války dorazil do nemocnice a nalezl tam přesně to, co čekal. Utrpení a veliký smutek. Vzhledem k situaci se nechtěl zdržovat déle než to bylo nezbytně nutné. Vešel do pokoje Mary a zůstal zaraženě stát.
Pokud to co doteď viděl bylo zdrcující, tak obličej vdovy připomínal cokoli, jen ne tvář čerstvé matky.
Byla bledá, její obličej nevypadal jako lidský. Její krása byla pryč. Jako by během pár dní zestárla o padesát let. Kůži měla zešedlou, ruce se jí třásly a oči měla krvavé. Stála u ní doktorka a na něco se jí ptala, neodpovídala. Jen ležela a dívala se z okna prázdným pohledem, jako by nevnímala nic z toho, co se kolem ní děje.
Žena v bílém plášti si všimla jeho přítomnosti a pohledem mu naznačila, aby na ni počkal za dveřmi. Bez námitek jí vyhověl. Obraz zhrzené ženy mu však nadlouho zůstane v myšlenkách.
Nečekal dlouho, asi za minutu se dveře otevřely a lékařka odešla z pokoje.
„Jsem ráda, že jste v pořádku, mistře.“ řekla otřeseně.
„Co prosím?“ nechápal.
„No, já vím že to zní hloupě. Ale viděla jsem všechny ty oběti. Bylo to hrozné. Jak tohle mohl někdo udělat? Přece to byli zbožní lidé…“
Caplan neodpověděl.
„Mary Robertsová je v těžkém šoku. Byl u ní psychiatr, řekla mu že ztratila vůli žít. Nevíme co si o tom myslet.“
„A co dítě?“
„Ano, je v pořádku. Ona se na něj ale ani nepodívá, myslíme si, že za to můžou ty oči, jsou jako otcovy. Naprosto identické.“

„Tak kdy bude moct Mary odejít domů?“ otázal se Caplan, ale tušil že odpověď ho nepotěší.
Doktorka si vzdychla a třesoucím hlasem odpověděla.
„Myslíme, že bude nejlepší pro všechny, když jí umístíme do léčebny pro duševně nemocné. Bude tam v bezpečí.“
„Bezpečí?“
„Ano, před ní samotnou.“
Caplan byl vyvedený z míry. Může to být ještě horší? Může toto být konec takového rodu jako jsou Robertsovi?
„A co bude s tím dítětem?“
Ano, mohlo to být i horší.
„Už jsme kontaktovali sirotčinec v Shaik´nu. Je to dobré prostředí pro výchovu dítěte a dost daleko aby vyrostl mimo tohle všechno. Souhlasili, že ho vezmou. Chystáme převoz.“
Caplan zavrtěl hlavou.
„Já ho tam odvezu.“ řekl rozhodně a pohlédl na dveře pokoje Mary. „Dlužím jim to. Přijdu pro něj za hodinu, ano?“
Lékařka souhlasila a tak odešel do haly, tam se posadil a zabořil hlavu do dlaní.
Žil už téměř dvě století let, ale nikdy nečekal, že jej někdy něco takhle zasáhne. Docela ho zajímalo, jestli stejný problém mají i ostatní členové Řádu. Byl si ale jistý že je jeden člověk, kterého to zasáhlo ještě víc než jeho a budou touto událostí navždy spojení velikou zlobou.

Zprávy o událostech v Arnulinu se rozšířily po celé zemi, stejně jako zprávy o válce. Muži ze všech koutů země hromadně odjížděli na západ. Yokimota viděl spoustu žen jak se se svými manžely loučí a viděl na nich strach. Zcela oprávněný strach, pomyslel si. Viděl víc než si sám přiznával. I dále míval vidiny, které ho nakonec vedly k jedinému logickému vysvětlení. Začínal tušit, kdo to vraždil.

Cesta do Jusinu je dlouhá, přes dva tisíce mil. Proto Yokimota využil transportní loď, která jej měla odvézt spolu s ostatními lidmi z Arnulinu. Byli to lidé vesměs vládní, kteří cestovali do Andu´uilu kvůli výzkumu. Jusin byl pouze zastávka pro něj. Nabídku ve škole přijal hned z několika důvodů. Mohl utéct z tíživého města, utekl i před Mary (za což se velice styděl, ale vidět ji už nemohl - nebo možná její sestru), možná se staré známé místo změní v místo odpuštění, kde nalezne cestu, aby mohl žít sám se sebou. Nevěděl co dál, alespoň je tady k užitku. Může vychovávat další a další skvělé mladé lidi, jako Nick. Zůstane tady a třeba se někdy odváží do hlavního města vrátit.

Cesta mu utekla velice rychle, sotva nasedl, už zase vystupoval a nasedal na vlak do jusinských hor, kde byla škola. Ani nedosedl ve vlaku, už zastavoval a všichni vystupovali. Všechno to utíkalo tak strašně rychle.
Na nádraží na něj už čekal správce školy, Thomas McCol, jeho i Nickův blízký přítel. „Yokimoto,“ vzdychl Thomas. „je mi to strašně líto.“
Yokimota se rozhlédl po známém místě a po dlouhé době pocítil něco jako radost. Byl to pocit, že pokud je tady, tak všechno hrozné bude o něco méně tíživé.

Byl to nový začátek nejen pro něj, ale pro všechny, které měl rád. Tady, kde všechno před lety začalo pro něj. Začne i něco nového pro ty, kdo přijdou po něm.

Cestou s Thomasem si všiml sochy zakladatele této školy, prince Lasserdodského.
„Zastav tady, prosím.“ Yokimota vystoupil a poslal Thomase do školy. U této sochy se stalo tolik důležitých věcí, které doteď považoval za nepodstatné.
Tady poprvé viděl Nicka, Mary a Elizabeth Jane … tady pro něj začala jeho životní pouť. Věděl, že dostane šanci k nápravě svých chyb. Také věděl, že jeho volba nikdy nebyla důležitější. V sázce byl osud něčeho mnohem většího než byl Arnulin. Osud celého vesmíru, možná něčeho ještě většího.

Yokimota viděl tu noc mnohé, a po ní toho viděl ještě víc. Neprosil se o to, jako by mu někdo ty vidiny záměrně posílal. Na jedinou vteřinu si pomyslel, že nad ním Nick drží stráž a navádí jej správným směrem.
„Pitomče.“ zavrčel si pro sebe. „Umřel, smiř se s tím.“