Mimosvět

Potmělo. Listí stromů zašumělo. Avil překvapeně vzhlédla. V tuto dobu není zvykem zvedat vítr. Nechápala to. Všechny hladiny vzduchu by měly být přece na svém místě.
Připustila ale, že třpytivé odlesky modři z rozpohybovaných listů jsou vlastně krásné.
Vzdušné zóny se několikrát protočily a nehybnost obvyklá pro tuto chvíli byla zpátky. Ale něco bylo jinak. Avil spontánně prohmátla jednotlivé vrstvy – lesklou, třpytivou i křišťálovou. Cvrnkla do křišťálové navyklým pohybem. Nic se ale nerozeznělo. Křišťálová zůstala smíchána s třpytivou, kde navíc zůstala polapena třepetavá modř z listů.
Avil znejistěla. Nepamatovala si, že by vrstvy vzduchu někdy změnily místo. Jak by večery vypadaly, kdyby nezněly křišťálovými tóny? Teď už jí modré odlesky listů nepřipadaly vůbec krásné. Soustředila se a začala prohmatávat vrstvy vzduchu proužek po proužku, vánek po vánku. Všude našla zmatek. Lesklá vrstva nechladila a v jednom místě byla propletena až do křišťálové v podivných spirálových tvarech.
Zděšená Avil pohlédla zpět na stromy, zda listí leží ve správné poloze. Naštěstí stromy už vypadaly jako vždycky. Alespoň něco je na svém místě, oddechla si. V tu chvíli unaveně usnula uprostřed lesklé křišťálově třpytivé vzduchové spirály. Snad ten chaos po probuzení zmizí…

To vážně nechápu. Kdo mohl nechat večer zapnutý větrák v teráriu?