Jarin von Guttenhorf

Ukázka z mé momentálně rozpracované knihy Hračka
---

Kola hračkového Cadillacu právě přejela z Thomasových nohou na autosedačku a poté na sedačku auta. "Brrm, brrrrrmm," doprovázel hru zvuky. Celá rodina byla na cestě za babičkou - byli pozváni na sváteční oběd. Tom, devítiletý chlapec, se jako obvykle k babičce neskutečně těšil a krátil si cestu hrou s autíčkem. Jen na půl ucha poslouchal, o čem si jeho maminka s tátou povídají, ale nevěnoval jejich řečem přílišnou pozornost.
Až když uviděl mezi předními sedadly nataženou maminčinu ruku, vzhlédl od modelu auta a pevně jí stiskl svou rukou. Usmál se na maminku i na tatínka, který se pouze letmo otočil dozadu. Opět povolil stisk a vrátil se ke své hře. Zrovna zdolával opěradlo, jednalo se o velmi náročný vzestup pro jeho vůz, když uslyšel hluboký zvuk klaksonu a křik matky. Podíval se ze svého okénka na pravé straně právě včas, aby viděl obrovskou nápravu jakéhosi auta pouze centimetry od něj, která se nezadržitelně a velmi rychle blížila.
Dveře nemocničního pokoje se potichu otevřely a dovnitř vstoupil postarší muž a žena. Oba měli ve tváři vepsaný hluboký smutek a neskutečnou bolest. Oči obou dvou spočinuly na bezvládném malém chlapci, který zde ležel na lůžku.
Okamžik po nich vstoupil i doktor. V bílém plášti přešel až k Thomasovi. "Je mi to velmi líto, paní a pane Thaylerovi, ale nemůžeme vyloučit, že se Tom už nikdy neprobudí. Nejspíše bude mít celoživotní následky, měl neskutečné štěstí, že jako jediný přežil."
Vůz rodičů Toma skutečně náraz obrovského kamionu rozmačkal téměř na placku. Po tvářích stařenky se koulely veliké slzy a byla nucena zabořit hlavu do ramene svého manžela. Ten ji jemně hladil po vlasech a potichu konejšil. Hledal očima oporu u lékaře, ten na něj však jen soucitně pohlédl a smutně se usmál. Potichu se rozloučil a nechal starší pár v místnosti s chlapcem v komatu o samotě.
Tom se pomalu rozkoukával, jako by se právě probudil z tvrdého spánku. Rychle mrkal a mnul si oči. Konečně se mohl rozhlédnout kolem sebe. Neměl nejmenší ponětí, kde se to nacházel. Stál na... ničem. Tedy alespoň se mu to jako nic zdálo, do doby, než poznal jiný odstín černi země pod ním než temnoty okolo.
Všude se válely cáry bílé mlhy, to bylo vše, co v temnotě viděl. Bylo to zde tak nepřirozené. Nikdy o podobném místě neslyšel. Nesměle udělal první krok kupředu. Trochu přikrčený vyděšeně těkal očima ze strany na stranu ve snaze předejít nebezpečí.
Netrvalo dlouho, aby se mu zdálo, že slyší zvuky. A skutečně, chvíli na to viděl v mlze siluetu jiného chlapce. Poskakoval - chvíli po jedné, chvíli po druhé noze - a vydával při tom podivné klapavé zvuky. Tom se k němu pomalu blížil, ale chlapec si jej velmi brzy všiml.
"Ahoj!" ozvalo se z mlhy.
Tom zkameněl a až po chvíli se odvážil na odpověď: "Ahoj," vydechl trochu polekaně.
"Jsi tu nový, že? Neměj strach," pokoušel se jej uklidnit druhý chlapec, zatímco se k Thomasovi přibližoval. Byl již přímo u něj. On byl loutka! Thomas jen těžce skrýval své překvapení.
"Jsem Denis," ukončil trapnou situaci Denis dříve, než vůbec začala, a podával mu ruku.
"Thomas," odvětil trochu nepřítomně Tom a stiskl nabízenou ruku, "kde to jsme?" zeptal se tím samým dechem.
"Momentálně jsme v Nevidím zemi, tak se jí říká kvůli tý mlze, co tu je všude kolem. Ale chápu tvou otázku - jsi v jiném světě, než je ten, který znáš," než Tom stačil protestovat, což se chystal, zvýšil Denis hlas, aby jej nemohl přerušit, "je to pro tvoje dobro. Tam dole se stalo něco moc zlého a tohle ti má pomoci se přes to přenést."
"Jak tohle? Přes co?" nechápal Thomas, "vždyť my jsme se vlastně vybourali!" došlo mu najednou.
"Jo," odvětil stroze jeho nový přítel, "ale teď se nemůžeš vzbudit a budeš ještě dlouho spát. Proto jsi tu - aby jsi se nenudil a mohl si hrát. Je tu taková super hra, kterou můžeme hrát. Budeme hledat tvoje autíčko, půjdeme po jeho stopách a ke získání další stopy si musíme zahrát hru. Musíme ji dohrát, aby jsi se mohl vrátit..." vysvětloval rychle Denis a máchal přitom roztržitě dřevěnýma ručkama.
Thomas zprvu jen poslouchal a spojoval si vše dohromady. Suma sumárum mu to přišlo jako celkem zábavný výlet. Ostatně stejně chtěl své auto zpět a pokud to byla zároveň i cesta, jak vidět maminku a tatínka, tak neměl nad čím přemýšlet.
"S jakou hrou ale začneme?" ptal se Tom.
"Já nevím, na tomhle světě vždy v tu pravou chvíli přijde nějaké znamení, kudy se máš dát," odpověděl Denis.
"Cože?" ptal se zmateně Thomas, v tu chvíli však na zavolanou uslyšeli cinkání kovu o kov a mlaskavé ťapání zřejmě bosých nohou. Netrvalo to dlouho a z mlhy smíšené s tmou se vynořil nově příchozí. Tom nemohl uvěřit svým očím. Byla to myš! Ale jaká!
Podle otrhaného slaměného klobouku se očividně jednalo o myšáka. Kráčel vzpřímeně po zadních nohách a jeho holé tlapky tiše mlaskaly o černou zem. Byl tmavě šedý s černými pruhy a o něco větší než chlapec. Hlavu mu zdobil velmi starý, ale kromě pár šrámů zachovalý, slamák. Na zádech měl nově příchozí tmavě zelenou krosnu naplněnou k prasknutí a navíc na ní cinkaly zavěšené nejrůznější kovové předměty. V pravé ruce pak svíral myšák křivou hůl, která měla na vrcholu podivný kostrbatý oblouk, v němž byla připevněna pánvička s ulomeným držadlem.
V protáhlých ústech, který připomínala mývalí než myší, dvěma většími předními zuby převaloval cestovatel dlouhé stéblo trávy a zpod velmi širokého okraje svého slamáku těkal černýma očkama z jednoho chlapce na druhého. "Co dělají dva malí chlapci sami v Nevidím zemi?" zeptal se najednou myšák podezřívavě.
Kluci na sebe zmateně pohlédli a jako první se vzpamatoval Denis: "Já... My... On je tu nový," a ukázal na Toma. "Áhááá!" vzkřikl nově příchozí, "tak to mě omluvte, moje jméno je Jarin a jsem profesionální cestovatel," představil se jim myšák. "Teď jste teprve začali hrát hru?" ptal se Jarin zvídavě.
"Ještě ani to ne, teprve čekáme na první znamení," vysvětloval loutkový chlapec.
"No tak to je jasný. Musíte jít se mnou, já jdu pomoc příteli, co má nesnáze, tohle není náhodou. Tudy prosím," pronesl rozhodně Jarin a ukázal pánvičkou opačným směrem, kam měl původně namířeno.
Malé myší nožičky se opět daly do rytmického pohybu a Denis by jej ihned následoval, kdyby ho Thomas nezachytil za ruku. "Počkej!" sykl Tom
"Co je?" otočil se k němu zmateně kluk ze dřeva.
"Asi nic... Já jen, že jsem ještě nikdy nikam nešel s myšákem, navíc s myšákem, který vypadá doopravdy divně," svěřil se se svým strachem.
"To je v pořádku," chlácholil jej Denis, "tady je to normální." S těmito slovy se vydal za myšákem Jarinem a Thomas jej vzápětí následoval, protože se bál zde zůstat sám.
Zem, po které trojice kráčela se již změnila - nyní šli po tmavé udusané hlíně často prorostlé trsy trávy a kameny. Jako první šel v čele průvodu Jarin. Jeho nohy dělaly na dlouhých chodidlech rychlé kroky, pomáhal si navíc svou zakřivenou holí. Při každém jeho kroku cinkaly kovové ozdoby, které měl zavěšené na velikém batohu.
Vzápětí za ním se držel Denis. I jeho si Thomas zatím prohlížel s jistým podezřením. Kamarád podle něj musel zcela jistě být ze dřeva, ale tvarem mu připadal až moc opravdový. Nechal podobné myšlenky odejít a raději se rozhlížel okolo. Z mlhavé temnoty jako by se sem tam vynořovaly mlhavé obrazy domů, stromů nebo plotů a nebo chodníků. Zdálo se, jako by kráčeli jakýmsi opuštěným městem, ale vše bylo haleno neprostupnou tmou a bílou mlhou k tomu.

---
Nezapomeňte zanechat komentář
Líbí se Vám příběh o Thomasovi? Zjistěte více
www.facebook.com/ranytkniha
www.twitter.com/theranyt
www.ranyt.4fan.cz