Země L'atroma

"Slunce pro duši osamělého nesvítí na člověka jediného"

Všichni se už připravovali na večer. Uprostřed čekalo ohniště obklopené kusy dřeva a pohodlnými dekami a kožešinami. Obloha byla zcela jasná jako každý rok v době této slavnosti. Zahájením celé události měly být plameny šlehající do výšky. Někteří postupně utvářeli kruh okolo ohniště. Děti pobíhaly kolem a tančily v rytmu jakési písně, přestože nikdo žádnou zatím neslyšel. Během zapadání nejbližší hvězdy téhle planety se chytly za ruce a začli sebou kolébat že strany na stranu. Vzniklý řetězec se tak čím dál tím víc podobal hadu, který se svijel okolo všech zúčastněných. Kruh byl již zcela zaplněn. Nejmladší z členů si stoupl na pařez. Jediný vysoký bod celého shromáždění. Dítě tlesklo rukama a všichni zpozorněli. Byla to hodně malá holčička, která si právě získala pozornost všech okolo. Vzápětí měla v ruce dva kameny, které se jí do dlaně téměř nevešly. Uchopila každý zvlášť a dvakrát jimi o sebe zakřesala. Z kamenů výletly jiskry, které přistály na jediném zdroji světla pro ostatní. Dívka se usmála a usadila se obkročmo na pařez. Všichni se přidali k jejímu příkladu a taky si co nejpohodlněji sedli.

Dnes si připomínají nejstarší příběh svého rodu. Svůj základní kámen. Dokument z historického hlediska velmi důležitý. Vše bylo sepsáno z pohledu jednoho ze synů Starších. Váží si každého zapsaného slova. Nepodléhají naivním představám že se jim nic nemůže stát, a proto je každý list pečlivě obalen voskovou vrstvou spolu s další látkou, což je přísně tajná přísada, která se v místním knihovnictví předává z rodičů na potomka. Nejstarší dokument lidstva - na tomto světě.

Jenine začala pomalu číst...

"Slovy se popsat nedá jak moc se obávám, aby můj otec neobjevil můj deník. To co se chystám předat a zároveň to, co se chystáte číst, mělo být lidskému uchu navždy skryto.
Můj život byl počat láskou mých rodičů, oba významní svého postavení v základu tohoto vesmíru. Vlastně si tak úplně nejsem jistý že jsem člověk. Čeká mě osud u Starších. To jsou ti kteří rozhodují, jednají a nikoho jiného se neptají. O čem tedy už rozhodli?
Že vznikne půda pro svět zvaný L'atroma. Kouzelný, divoký a nepoddajný. Nevím v kom se zrodil ten nápad. Slyšel jsem ale, že pochází ze sna jednoho velmi váženého stvoření. Jako v každém světě tak i tady se projevilo jak Dobro tak i Zlo. Vše pramenící z mysli člověka a dokonce i Starších. Často si díky tomu kladu otázku. Proč tohle všechno mého bratra tak fascinovalo? Tak moc, že pro svou slabost k lidem dokonce i zemřel. Co můj pokrevní bratr měl v srdci když své oči zavíral naposled?
Můj otec mi zakázal o tom mluvit a matka se pokaždé rozplakala, když jsem se chtěl bavit o podrobnostech. Vyvolalo to několik hádek a dokonce jsem i na nějaký čas odešel z domova. To mě ale jen přiblížilo k příběhu Richarda. Povím vám teď příběh svého bratra a té dívky.
Znal ji velmi dobře z dopisů které byly známé jako korespondence dvou kamarádek. Nevím jak se mu podařilo dostat se tak daleko do sfér, aby je mohl číst. Prožíval je ale a svěřoval se mi o svých pocitech vůči Simone. Byl rád za každý řádek jejího šťastného života. Čím byla ale starší, tím těchto řádků ubývalo. Simone se už nezajímala o zpěv ptáků, tanec bosou nohou v trávě nebo o to jaký dobrý pokrm zrovna jedla. Čím dál tím víc to brala jako samozřejmost. Slunce jí zevšednělo. Zrovna když nastupovala na školu na které se mělo začít její duši znovu dařit - objevovat, tvořit, zpívat, tančit, přestala psát úplně. To můj bratr nemohl snést. Jenom já jsem věděl proč nejedl a proč se začal zajímat o Dveře a Čas...