Volcen

Volcen se narodil jako obyčejné lidské dítě do rodiny správce lesní obory města Berdusk. Již od útlého věku ho otec učil uznávat šlechtickou hierarchii, respektu ke starším a pokoře. V osmi letech se Volcen začal učit střílet z luku, stopovat a poznávat zvéř, chápat přirozený řád přírody a další myslivecké dovednosti, aby jednou mohl převzít řemeslo po otci.

V deseti letech, když byl Volcen poprvé na lovu, zabil svého prvního jelínka. Byla z toho velká slavnost, jeho otec se radoval, že ze syna bude také lovec. Mladý Volcen, aby uctil svou kořist, pověsil si za opasek jeden z jelínčích parohů jako talisman. Od té chvíle otce vždy doprovázel na loveckých výpravách.

Jak Volcen stárl, jeho chuť po lovu nabývala na síle. Otec mu musel neustále připomínat řád přírody, že nemá lovit nadbytek aby nedošlo k narušení rovnováhy lesa. Volcen ale toužil po jediném - trofeje. Z každého lovu, z každého střeleného zvířete si něco odnesl jako svůj talisman. Medvědí zub, rysí dráp, králičí ocas a podobné trofeje, vše si pečlově věšel a zaplétal do svého oblečení. Zašlo to tak daleko, že Volcen chodíval sám potají lovit, aby ho otec neviděl, a trofeje z těchto lovů důkladně schovával ve svém pokoji.

Při jednom z těchto tajných lovů ale narazil na městskou hlídku, která prošetřovala úbytek zvěře v oboře. Volcen byl předveden před vladiku města a hrozil mu vysoký trest za pytláctví, otec se za něj však přimluvil a s přihlédnutím k dosavadní věrnosti řemeslu byl Volcen propuštěn s varováním. Doma ho však čekalo vysvětlování.

Otec mu prohledal celý pokoj a našel všechny ukryté trofeje a talismany. Volcen svých činů litoval, říkal, že si nedokáže pomoct, ale snaží se jít v rodiných šlépějích. Otec se nad ním nakonec smyloval, přiřkl to jeho mladické nerozvážnosti a doufal, že jak Volcen dospěje, jeho vůle nakonec překoná jeho touhy.

Vše se změnilo s příchodem kultu. Volcena probudil vzdálený křik z města. Podíval se z okna a viděl apokalypsu. Celé město pohltilo rudé inferno. Všechny budovy byly v plamenech, lidé se snažili utíkat, ale byli pobíjeni jako dobytek. Navíc hořel i jeho milovaný les, městská obora, kam chodíval lovit. Slyšel otce jak na něj z venčí volá, aby neopouštěl dům a někam se schoval. To bylo naposledy, kdy ho viděl.

Schovaný Volcen trpělivě vyčkával. Najednou uslyšel, jak se někdo vkradl do domu a doufajíc, že je to jeho otec, se šel podívat. To, co uviděl, považoval za démony. Vypadali sice lidsky, ale měli rohy, ocasy, dlouhé špičaté uši, nebo červenou barvu kůže. Volcen se dal na útěk, přímo do hořícího lesa.

Vynořil se po několika dnech na druhé straně obory, vyčerpaný, popálený a zlomený. Vše co měl a čemu věřil, bylo pryč. Zůstalo mu jen jeho trofejní oblečení a lovecký luk. Nehodlal se vzdát a přísahal smrt každému kultistovi, kterého potká.

Dlouhé roky se sám potloukal světem, bral příležitostné práce, lovil a vybíjel si svou mstu na každém kultistovi, kterého potkal. Nevadilo mu, že s oním kultem, který ho o vše přirpavl, nemají nic společného, v jeho mysli byla jen pomsta.

Jednou vzal zakázku na ulovení majestátního medvěda, o kterém se vyprávělo, že má na hlavě jelení paroží. Říkalo se, že část lesa, kterou obývá, je posvátná druidí půda, kde je zakázáno vzít jakýkoliv život. Volcena to ale nezajímálo. Dávno přestal věřit na přirozený řád přírody a posvátnost čehokoliv.

Dal se do stopování onoho medvěda, až zašel hluboko do lesa, kam se nikdo jiný neodvážil. Porost zde byl hustý, divoký, stěžoval mu pronásledování. Nakonec ale našel, co hledal. Vynořil se před jezírkem, uprostřed něhož byl malý ostrůvek s kamenem plným zapomenutých run. Viděl obrovského medvěda s parožím, jak se klaní před tím kamenem. Na okamžik zaváhal, to když na něj medvěd upřel svůj pohled. Volcenovu hlavu naplnily křičící hlasy, odrazovaly ho od toho, co se chystal udělat. S velkým sebezapřením Volcen napnul luk a vystřelil.

Jednou ranou prostřelil medvědovi hlavu. Hlasy v jeho mysli náhle ustaly. Celý les oněměl. Volcen, jakoby v tranzu, přebrodil se na ostrůvek, kde, jen částečně uvědomujíc si co činní, začal vyvrhovat mršinu medvěda. Namáhavě celé zvíře stáhl z kůže, krom hlavy, kterou od těla oddělil. Pak odložil svůj luk, svlékl se do naha a navlékl na sebe ještě teplou medvědí kožešinu.

Volcenovo tělo potřísnila čerstvá krev, která, jak zasychala, k jeho kůži připevnila medvědí kožich. Pak si na hlavu nasadil uťatou zvířecí lebku a v tu chvíli jeho samostatné vědomí přestalo existovat. To, co se vynořilo z lesa nebyl člověk. Byla to napůl zvířecí bestie, lačnící po lidských životech jako daň za neustálé lovení, devastování a trýznění přírody.

Kolem lesa, kde ta bestie žije, zůstala jen opuštěná stavení. Lidé buď odešli, nebo se stali obětí Lešije, jak se mu začalo říkat. Dnes se vypráví, že Lešijovi lesy bují zvěří a rostlinstvem. Pokud ale poutník zabloudí příliš hluboko, les stichne a potemní, přestanou zpívat ptáci a šumět stromy. Cesta, kterou poutník přišel, zmizí v porostu, takže nikdy nenajde cestu ven. A když bude mít velkou smůlu, zabloudí až k příbytku Lešije.

Nejprve si poutník všimne hrozného pachu smrti. Říká se, že Lešijovo obydlí zdobý lebky všech, kteří měli tu drzost vejít do jeho lesa. Pak ho Lešij pozve do svého brlohu, aby se zeptal, proč ruší les svou přítomností. Poutník si možná všimne, že Lešij kdysi býval člověk, k jehož tělu přirostla kůže obřího medvěda s parožím na hlavě. Ale poslední věc, co každý narušitel lesa uvidí, je napůl člověk napůl medvěd, přirpavený zabít.