Temnosvět 3

Po několika dnech putování hustým lesem se skupina tvořená tieflingy Zherraiem a Coitanem, shifterem Talnem, upírkou Lucretií a harengonem Benjaminem Teapotem vynořila na dohled od města Elturel. Bylo to poslední velké město na cestě k Baldurovým branám, které jim pohlo poskytnout prozatimní bezpečí. Nejprve se do něj ale museli dostat. Kolem hradeb se totiž utvořily slumy a tábory uprchlíků z okolních měst a vesnic napadených kultem Slaaneshe a přístup do města byl omezen a hlídán. 

Poutníci se tedy vypravili mezi stany poptat se, jak se za brány dostat. Potkali pár známých ze Scornubelu, oslovovali náhodné kolemjdoucí, snažili se poslouchat cizí rozhovory, ale nikdo nevěděl. Všichni měli dost svých problémů, ošetřovali si rány, oplakávali ztracené blízké, nebo žebrali o něco k jídlu. Talnovi se nakonec podařilo od jednoho vdovce zjistit, že stráže, kteří dohlíží na pořádek v táboře, vydávají propustky lidem prospěšným městu. 

Lucretia se rozhodla, že zkusí dvojici dozorců svést svým šarmem a vyloudit z nich propustku. Díky své vůli, podpořené pevnou duchovní vírou, ale jejím vnadům odolali. Zkusil to tedy Taln. Představil jim Benjamina jako velice váženého doktora a bylinkáře, který by byl určitě městu přínosem. Jeden ze strážných v něm ale poznal majitele čajovny ve Scornubelu, a protože byl stálým návštěvníkem, přijal jako omluvu za lhaní čerstvě uvařený čaj. 

Pověrčivý strážní se skupince nakonec svěřili, že je jeden problém, který by jim zajistil vstup do města. Vzhledem k současné situaci v okolí je velký počet zemřelých, které není kam ukládat. Město proto začalo pohřbívat v masových hrobech na nedalekém hřbitově, něco je po nocích ale vykopává a mrtvoly požírá. Nikdo nemá odvahu se na místo po setmění vydat. Pokud by však problém vyřešili, jakožto užiteční městu by dostali propustku. Poutníci se tedy vydali směrem k pohřebišti.

Zdejší hřbitov byl obehnán kamennou zídkou s kovovou bránou. Na první pohled zde nebylo nic zvláštního, dokud Lucretie a Coitanus neobjevili barbarsky rozhrabanou jámu. Vycházel z ní nechutný puch rozkládajících se těl a při bližším zkoumání si potvrdili, že se jedná o masový hrob. Všimli si také, že některé ostatky jsou okousané. Takových rozrytých hrobů našli ještě několik. 

Coitanus si povšiml škrábanců po drápech na některých náhrobcích. Sledoval je a to ho zavedlo před vstup do staré šlechtické hrobky. Dřevěné dveře mauzolea byly proražené zevnitř, jakoby se něco agresivně snažilo dostat ven. Protože byl ještě jasný den, ve skupině padlo přesvědčení, že jim zatím nic nehrozí a vydali se dovnitř. 

Vzduch v podzemí byl starý a vlhký. Ve zdech po obou stranách leželi prastaré kamenné rakve vládců a panovníků města. Lucretii napadlo, jestli by se jeden sarkofág nedal otevřít, aby si trochu naplnili kapsy pohřebními šperky. Zherrai a Taln se o to pokusili, museli ale konstatovat, že není v jejich silách odklopit víko. Šli dál a po chvíli se dostali mimo dosah denního světla. Benjamin jako jediný neviděl ve tmě a tak si ho Taln vzal na ramena. Hrobka pokračovala schody do nižších pater. Taln neodhadl výšku stropu a Benjamin na jeho ramenou se uhodil do hlavy. Dál radši pokračovali se zapálenou pochodní.

Sarkofágy v této části již nebyly kamenné, ale dřevěné a horšího řemeslného provedení. Nejstarší z nich trouchnivěly a některé byly zcela prázdné. Couitanus si znovu všiml škrábanců v kameni a dřevě rakví. Postupovali dál, až došli na konec hrobky. Ve stěně před nimi zela proražená díra. Zdivo se válelo kolem černočerného otvoru v hlíně, který se svažoval dál do hlubin. 

Aby si osvítili cestu, Zherrai do otvoru vhodil pochodeň. Ta se ale zapíchla do měkké hlíny a osvětlila stěnu zákruty. Tiefling se vydal na průzkum a zjistil, že chodba za zatáčkou navazuje na otevřený prostor, ve kterém rozeznával hemžící se postavy. Padlo rozhodnutí, že se tichý a nenápadný Coitanus vplíží do místnosti a pokusí se zjistit, co se v ní nachází. Ten tedy šel. Cestou se ale rozhodl, že si přilepší a když procházel kolem Zherraie, opatrně ho obral o všechny peníze.

Tiefling se zastavil přesně před norou, za hranicí světla pochodně, a nahlédl dovnitř. Spatřil asi desítku bledých, hubených postav, jak okusují přitažené mrtvoly, nebo se mezi sebou perou. Naštěstí si ho žádná z nich nevšimla. Vrátil se zpět k ostatním a řekl co viděl. Zherrai v jeho popisu poznal ghúly, nemrtvé zrůdy, které se živí ostatky a bojí se ohně. 

Lucretia dostala nápad. Mohli by vzít pár dřevěných rakví, zapálit je a naházet ke ghúlům, aby měli bezpečí světla. Bohužel dřevo bylo tak ztrouchnivělé, že ihned shořelo. Každý tedy obětoval pár pochodní, které tímto způsobem využili. 

Hrdinové vtrhli do toho ohavného semeniště smrti a začal těžký boj. Zabít ghůla se dá jedině tak, že se mu oddělí hlava od těla. V tom vynikal Taln a svou sekerou popravil většinu nemrtvých. U Benjamina se projevilo potlačované trauma a myslel si, že jeden ghúl má v sobě jeho dítě. Prohryzal mu tedy hruď a břicho, jen aby spatřil mrtvé seschlé orgány. Zherrai opět ztratil příčetnost, jednoho nekrofága doslova rozpůlil a oblékl si jeho nohy jako kalhoty a ruce jako rukavice. Coitanus z toho, co se kolem dělo, nedokázal odolat a musel si odběhnout uspokojit své potřeby.

Když pobili všechna monstra, obrátili pozornost na Zherraie, který oblečený v ghúlí kůži nepříčetně masakroval jejich ostatky. Dalo jim zabrat ho uklidnit a přemluvit, aby se vysvlékl. Nakonec si tedy sundal nohavice, ale rukavice si chtěl nechat pro blíže nespecifikované účely. Skupina splnila úkol, vydali se tedy zpět k hradbám pro svou zaslouženou propustku. 

Do tábora se vrátili až za soumraku. Měli ale štěstí, protože hlídky se ještě nestihli vystřídat. Rychle našli dvojici, od kterých měli úkol, a oznámili jeho splnění. Strážní, překvapení z jejich návratu, jim hrdě vydali propustky a osobně doprovodili k bráně, kde svému nadřízenému pověděli o udatnosti nově příchozích. Tím se hrdinům otevřela cesta do města Elturel.