Jediné přání... 2.11.2008

Díval se skrz mříže své existence do středu místnosti. Byla vždy tak pustá a prázdná jako teď. Nikdo se v ní neobjevil, nikoho nezajímala, nikdo v ní nežil ani neplánoval žít. Jen jediný v ní umíral. Všepohlcující ticho a prázdnota... Smutný pohled bylo to jediné, co mu zbylo. Pohled, myšlenky a neúprosně tvrdá mříž.
Nemohl nevnímat čpavý pach hoblin svého svědomí pod sebou, stejně tak k nepřehlédnutí byly i plesnivějící zbytky jeho charakteru v narezlé misce... Netrpěl sebelítostí, to už dávno vzdal. Teď chtěl jen jediné: být daleko, daleko odtud, z této pusté, prázdné, potkaní klece. Své zesláblé tělo nechal ležet stejně lhostejně jako své svědomí zakleté do hoblin. Pomalu se hroužil do světa snů. Z pod zavřených víček ještě sám k sobě zašeptal: “Daleko, daleko odtud...”

Otevírá se přede mnou neuvěřitelně svěží prostor lesa. Široká cesta, kterou se ubírám, mě zve kamsi do středu, hluboko za realitu, do nitra všech mých přání a myšlenek... Možná se mi jen zalyká mozek vším tím čistým vzduchem, šveholícím zpěvem ptáků a energií okolo mě. Stromy se nade mnou pnou do výše, mezi nimi se tu a tam prodře paprsek, v jehož těle tancují zrnka prachu jive. Všechny ty stromy, pařezy a trsy kapradí jsou tu teď se mnou. Nejsem sám. Světlo mě hladí na řasách... Napadá mě, že tohle asi pociťoval ten, co napsal v jedné básni verš: “Když s hlavou k obzoru zvrácenou...” Kdysi jsem to někde četl.

Cítím zemitou vůni hlíny. Bolest mi projíždí rukou, též hlavou. Asi jsem se vážně pomátl. Slyším totiž pařez. Směje se mi... “Chachá, tys mě rozesmál, takhle se tu motat a zakopnout! O mě! Chachá!”
“Aha, já si ani nevšiml.”- dím na to rádoby lhostejně.
“No to říkají všichni, nikdo si nikdy nevšimne. To abych tu klopýtal o berlích!”, odpověděl on.
Nijak jsem nereagoval.
“Proč tu vlastně jsi? Proč se motáš tímhle lesem a padáš tu přes imaginární pařezy?”
“Protože se rád divím”, řekl jsem. Co taky říct někomu, koho jste ještě před chvílí považovali za pařez.
Mužík se pousmál, až jeho dlouhé bílé kníry vylétly do výše a pleskly zase zpět.
“Tak on se nám panáček rád diví? Fajn, my zase rádi překvapujeme”- mna si ruce začal s horlivostí těkat kolem mě...
“Tohle jednoho vysílí... Ale musí to tak být...”- pokračoval s důležitostí. Vzápětí dodal téměř s výčitkou: “ A umíš taky něco jiného než mlčet?” “Ano.” “Jak výmluvné...” Ironický zvuk mi nepříjemně narazil na boltec.
Najednou sebou muž prudce trhl. “Tebe jsem hledal!”- vykřikl jen a popadnuv mě za ruku, táhl mě prudkým pohybem někam pryč.

Myšlenky mi hlavou víří v podobě měkkých sněhových vloček. Mám pocit, jako bych se objevil v nějakém podivném či začarovaném světě.

“No, však ty už si zvykneš!”- ohlédl se na mě pojednou a usmál se zlověstně. Nic si již nemyslím, nerad bych, aby mi četl stále myšlenky. Navíc se tím očividně baví...

“Ano, to máš pravdu, ale nedělám to pořád. Tohle je jen takovej... Ale nic.”- zažbrblal pod vousy, které se mu zase vysmekly do vzduchu a hlasitě pleskly o červenou tvář.

Něco mi říká, že je to celé zkouška, test, kterým se mám prokázat a který jsem si ani nevybral. Nechtěl jsem ho a ani jsem o něj nežádal... Ale vlastně mi to až tak nevadí. Nemám co ztratit, stejně jsem jen... Kdo vlastně jsem? Nevím. Nedovedu si odpovědět. Mlčím. Dívám se před sebe a mechanicky kladu nohy na cestu pod sebou...
“Některé otázky si člověk musí zodpovědět sám, na jiné se může dočkat odpovědi i odjinud.”- řekl mi opět přes rameno, ale teď už jinak. Řekl to milým tónem a já si nyní všiml, že mě jeho modré oči hladí po tváři. Navíc jsem kdesi v hlavě pocítil, že mne ponouká v mé vlastní potlačované zvědavosti... Že baží po tom, abych se ho na něco zeptal...
“Kdo vlastně jste?”- promluvil jsem poněkud banálně.
“Jsem Poustevník”- odpověděl podobně on. Vzápětí dodal: “Jdu. Vždy jdu kupředu. Tam, kam mě nohy nesou. A shodou náhod mě tam obvykle i potřebují...”
“Je to tak i se mnou? Jste tu kvůli mě?”- zeptal jsem se znepokojeně.
“Některé otázky si zodpovíš nejlépe ty sám.” Na to již nebylo co říct.
Dál jsme šli mlčky...

“Jak dlouho putujeme?”- prolomil jsem ticho, když už se mi zdálo, že je na to pravý čas.
“Tak akorát”- řekl ledabyle a pokračoval v chůzi. Já tedy šel za ním. Nemělo cenu se ptát na to, kdy TAM dojdeme či PROČ TAM jdeme. To už jsem pochopil...

“Učíš se rychle”, řekl a já poznal, že to myslel vážně. “Jdeme k jedné lesní chatě, chci Ti ji ukázat. Přespíme tam a ráno zase vykročíme.”- oznámil mi najednou. Tato informace mě potěšila. Už začínám pociťovat únavu. Přece jen nejsem na pohyb zvyklý. Vidina spánku mě však uklidňuje, takže dál trpělivě kladu nohy na mech pod sebou. Pravá, levá, pravá...

“Jsme tu!”, vykřikl pojednou. Nic nevidím. Kolem dokola se rozprostírá tajemná propast Tmy. “No copak copak, tváříš se kysele. Počkej, hned to bude lepší.”, poznamenal a zažehl jakousi svíci, o níž jsem nevěděl, že tu je. Najednou se celý prostor oděl do zlatého šatu a já konečně i spatřil slibovanou chatu. Dřevěná zvenčí, na střeše se majestátně tyčil křivý komín, okna s okenicemi vypadala jako zavřené oči pod víčky. Vpředu se k ní napojovala veranda a poblíž někdo vystavěl i ohniště s lavicemi. Pod stříškou jsem objevil i hromádku suchého dřeva. Z nedaleka se ke mně neslo tiché klokotání potůčku. Ohlédnu se na Poustevníka.

“No co se tak usmíváš? Ano, spát tu budeš, ale teď ještě musíme něco zařídit.”
“Proč?”
“Musím pro některé byliny, co tu v okolí rostou. Měsíc nás navštíví.”
Tato odpověď mi stačila. Za ten čas, co jsem s Poustevníkem byl, jsem si už na jeho styl myšlení i projevů zvykl. Nač věci dělat složitě...

Světlo zhaslo. Vydali jsme se opět vstříc lesu. Poustevník přede mnou, já za ním. Tak to má být. Pod nohama nám ubíhala neviditelná zem. Její kořeny a jiné překážky se nám jistě musely vyhýbat, protože jinak bych určitě již dávno upadl. Pravá, levá, pravá, levá...

Přišli jsme na lesní paseku. Kolem dokola ji svíral černočerný les, nad ní se na temném nebi vznášel disk Měsíce. Úplněk se vším všudy.
Dlouhé vlasy paseky- stébla travin- pochytaly měsíční zář a jevily se jako ze stříbra.
“Brzy tam budem”- doneslo se ke mně tmou. Vítr se mi stočil nad hlavou, ale tráva se ani nepohnula. Při patě lesa se krčily trsy malých hub. Poustevník jednu z nich utrhl, přičichl k ní a vypadal potěšeně. “Jsem rád, žes mě přivolal!”, usmál se na mě a podal mi ruku. V tu chvíli mi zmizel. Najednou mě polil chlad Měsíce i neviditelný vítr kolem mých uší...

Ležel uprostřed louky v lesích, daleko od lidí, sám. Měsíční svit kolem dokola všemu vtiskl nevyzpytatelnou podobu. Třásl se zimou a pokusil se vstát. Nešlo to. Jakoby ho nohy zradily a přestaly poslouchat. Jedna se podlomila v šílené bolesti. Nebe nad ním se měnilo. Mraky divutvorně zachvátily svět nad ním i jeho mysl, kterou se šířila bolet nohy. Nevěděl, kolik je hodin, jaký je den ani co se stalo. Jen ho ještě stále mrazil na zádech stříbrný chlad. To však téměř nevnímal. Les se mění- mihlo mu hlavou. Pařáty stromů se blížily k pasece, k té ubohé travnaté oáze uprostřed lesů, na níž ležel... Celý svět se s ním hýbal... Myslel na bolest, Poustevníka, třeskutou bolest své končetiny, na voňavý, zelený les. Na svou mysl, dříve pevně uzavřenou v drátech narezlé, staré, těsné klece. Myslel na ta dlouhá léta, kdy byl svazován tím kovovým vězením a zahnán až do kouta věškerého bytí. Myslel na ty dlouhé hodiny zírání do prázdných, zašlých zdí okolo něj, kdy se jeho mysl šklebila v pitvorných obrazcích, které tyto zdi odrážely jako odporná a neúprosná zrcadla. Myslel na lesní chatu, kterou mu dnes ukázal Poustevník.

Kladl si otázky, odkud je Poustevník, kam vlastně jde, kladl si otázky, kým je on sám, kde je a proč tu je... Kladl si otázky, aby zaměstnal mysl vyrvanou z železných okovů, aby přestal cítit bolest.
Na žádnou z nich odpověď neznal a ani znát nechtěl. Nechtěl znát vůbec nic.

Chtěl teď být někde daleko. Daleko od neúprosné bolesti, která ho postihla, daleko od neutuchajícího chladu přicházejícího z úst obrovského Měsíce. Daleko od přibližujících se hypnotických stromů. Daleko od zmizení Poustevníka s pleskajícími kníry. Daleko od trsů divotvorných hub. Téměř by se vrátil do pustoty klece. Ale věděl, že nechce jít ani tam. Tam čekala Smrt. Cítil ji.
Chtěl někam daleko, co nejdále to šlo, od těchto myšlenek a stínů noci...

Podíval se k nebi a zkoprněl. Vytřeštěnýma očima hleděl na Poustevníka, který k němu shlížel z tváře Luny a hurónským smíchem ho ubíjel k mokrým a skučícím stříbným stéblům rvaným údery šíleného větru...
Nebylo kam utéct. Byl v pasti. Ležel paralyzován bez sebemenší kapky naděje... Ta totiž nikdy nepřichází včas- pomyslel si s ironickou trpkostí.

Probouzím se do zlatavého rána. Ležím na posteli vystlané smetanově bílými polštáři s pestrobarevným vzorem pivoněk. Okny sem pronikají teplé paprsky slunce, v nich tancují zrnka prachu jive. Vstanu z postele. Trochu zavrávorám, ale obě nohy mě zdárně nesou kupředu. Na malých kachlových kamnech stojí starší konvice. Vedle kamen je malá lavice a stolek, nad nimi skříňky obdařeny patinou věků. V jedné z nich se dopátrám sypaného čaje. Nevypadá až tak zle. Hm, tak tohle mi k životu chybělo- říkám si. Je mi tu dobře, i když jsem sám...

Posadil se na lavici a díval se uchváceným pohledem po celé místnosti, pak vstal a podíval se k oknu. Za zamlženou okenní tabulkou tušil skromnou verandu...