Levitace

Nejspíš se cítila jen trochu unavená, když si šla večer brzy lehnout. Položila se do postele, zavřela oči … jak běžné, jak stálé, jak obyčejné to bylo lehnutí.
V hlavě zcela opustila tento svět. Procházela se v prázdné mlze, zleva doprava … nemyslela. Pomalu přestávala cítit ruce - jakoby už nebyly její. Jen bledé části těla, pro myšlenky zcela nepotřebné. Tak vzdálená od všedního dne, jen tiše dýchala.
Kdo by se podíval do jejího obličeje při světle pouliční lampy, jen měsíční svit by byl bledší než její kůže. Z koutku oka se jí leskla slza. Pomaličku stékala po tváři a nechávala za sebou zářivou cestičku. Docela bledá tvář, téměř nepopsatelně klidná, přesto plná života.
A ten, co by se nad ní v tu chvíli skláněl, přesně ten by cítil po těle zvláštní pohyb. Pronikavé horko plazící se mu po kůže, vstřebávající se do buněk … a během dalších okamžiků proudí v krvi. Jak horké ticho znělo by mu v uších, k zbláznění. Nedotknutelné a přesto uvnitř.
A přesto i nad oběma těly by se vznášelo a pozorovalo nenadálý chlad. Ale ten, co by odcházel z jejího pokoje, nesl by v těle navěky kapičky fénixovy krve, neb prostoupila mu tepnami …