Šeď

Všechno zšedlo…..svět ztratil své barvy. Nikdo nikde, jenom ta ostrá světla svítící ti do očí v nejméně vhodnou dobu. Kde se ta světla vzala, proč tady jsou? Kdo jsi ty, a kdo jsou oni? Kdo oni? Ti s těmi světly přeci. Nevíš, neznáš, nepoznáš, vědět nebudeš. CO vidíš? Nic, asi to tak má být. Co cítíš. Chlad a bolí…
Právě když znovu zaostřuješ, když zahlédneš záblesk barevnosti a krásy. Krásy, která se vrací, vrací zpět k tobě. Ona tě chrání. Chlad mizí. A pak se vše zase ztrácí a zůstávají jen ONY. Nic jiného jen TY pohnutky, temné nejasné. Příliš krátké na to, aby vrátily tvým očí jejich barevné spektrum. Příliš dlouhé na to, aby tě nechali myslet. Příliš bolestné na to, aby ti dovolily dýchat.
Všude je ta šedá, tak moc šedá, že sám nevíš, jestli ještě existují bary. Existují? Jistě že, či jen snad ano…Doufáš…. Je barva, je šedá přeci. To ona se této myšlence vysmívá a to ona je volá, volá a vábí. Vábí je k tobě TY věci.
Pak přijdou ty chvíle a ty najednou víš. Nevíš, víš, nevíš, víš, nevíš, víš, nevíš. TUŠÍŠ!
Proč ses ocitl, tady proč vstáváš, když víš, že tě znovu ponoří do hlubin, hlubin temných a ještě temnějších, co se stane, až se šedá změní v černou, až tvoje oči odvyknou vidět i ty temné stíny, až jednou bude všude tma. Bude to bolet?
Nevíš…vraťte mu barvy! Vraťte mu je. Ty, na kterých záleží, ony odlišují jeho od nejeho, ony dávají světu tvar, jas, úplnost. Bože, to ony to dávají, to na co jsi zapomněl! Na co to jsi to jen zapomněl?
Vraťte mu lásku….ano už ví proč je svět šedý a ví, že jen v jeho očích, jen v nich ztratil své barvy, přesto můžeš s tím něco udělat, můžeš ty? Může snad? Bojí se…
Pomůže ti někdo? Nevíš, doufáš. Stále jen doufáš, ale tvé doufání ztrácí smysl. Ztrácí se ve vlnách šedi a v ublížených slzách. Ptáš se proč? Bojíš se černé, ale ona přichází…