Zavřené oči Štěstěny

Příjde mi, že ne Spravedlnost, ale Štěstí je slepé. Plně jsem si vědom, že často chodí kolem mne. Usmívá se a hladí svou něžnou rukou snad všechny kolem, ale mě, krále všech smolařů, vévodu smutných, generála armády zhrzených, zřejmě vědomě přehlíží. Co přehlíží, já mu dobře vidím do tváře - vždy,když se otočí směrem na mou osobu, má víčka pevně sklopená a výraz pevný, kamenný, bez jediného sebemenšího náznaku chutě se usmát!
Smůla naopak mne provází na každém mém kroku a nikdy nevynechá žádnou příležitost nějak mi ublížit.
Smutek a Žal jsou mi bratry, věrnými souputníky při brození se těma sračkama, kterým se lidově říká ,,řivot". Dlouho již topím se v moři stresu a ačkoliv jsem už se dávno dotkl dna, stále klesám. Klesám bídnou nicotou, hloubš a hloubš, doufajíc, že mne kdosi zachytí...
Tolik bych si to přál, být někým zachycen! Představuji si tu krásu každý den neustále dokola: krásná, mladá dívka s dlouhýmy, černýmy vlasy a okouzlujícím šarmem mi podí svou ručku a medovým hlasem praví ,,Tebe už nic zlého nečeká. Teď půjdeš se mnou a bude ti už jen dobře!"
Kéž by to nebyl jen krásný sen v mé mysli!