Opakující se minulost

Sněží. Malinké ledové vločky se ladně snáší na zem. Obrazově tančí svůj vlastní balet, dokud jim zbývá čas. Nic není nekonečné. Ani život jedné oné vločky, co si tak ladně proletuje mrazivým vzduchem dolů vstříc svému konci. Vypadá, že by byla ve stresu? Nebo v depresi? Nemyslím si, upřímně. S pocitem, že i mě čeká takový krásný konec, jen lehce nadzvednu svůj pravý koutek rtů. Fantazie přehrává všechny oné události, jíž jsem zažila. Některé, za které bych se měla omluvit, avšak pocit, že pouhé promiň nestačí, mi nedává naději. Jiné momenty, za které bych lidem chtěla vstřícně poděkovat. Ale má vůle se nesmíří s pocitem, že slovo „Dík“ na to postačí. Každý tu jsme jen jednou. A všechno, co k sobě připoutáš svým chováním, jednáním. Všem lidem, které se stanou součástí tvého vlastního života. Za to všechno až do smrti máš zodpovědnost. A nikdy už se toho nezbavíš. Všechno, co k sobě jakkoli připoutáš, se s tebou potáhne celý svůj život. Poutej k sobě lidi láskou, oni ti to jednou vrátí. Pokud jste to oba mysleli vážně. Děkuji. A promiň.