Meteorit

Zelená kopule světla. Meteorit spadlý z nebe. Záhadný kosmický objekt. Zářil. Svítil. Žhnul světlem. Pulsoval. Napadalo ji anglické slovíčko glow. It was glowing.

Lidé se shromáždili kolem instalace.  V kruhu jako by stály u ohně.  Dívali se doprostřed světla. Nemělo pevný tvar.  Přesto světlo žhnulo ve skoro pravidelné kouli.  Kruhu. Zelené obličeje kolem. Mihotavé barevné stíny na okolních tvářích. Na co ti lidé mysleli.  Jakoby všichni zažívali jakýsi pocit sounáležitosti. V tuto noc v tuto chvíli patřily do stejného tábora. Nebeské těleso hřalo. Lidé se od něj nemohli odtrhnout a do svého semknutého kruhu nepustili nikoho nového. Další lidé se báli vstoupit. Drželi si jakousi úctu a trpělivě čekali až odejdou všichni. Aby je mohli vystřídat. A vytvořili nový tábor. 

Když vidíte někoho známeho, kdo Vám nezapadá do současných kulis. Chvíli trvá než si uvědomíte, kdo to je. Ji to došlo hned, jakoby sem patřil, do tohohle momentu. Čekala ho tady.  V tomhle zvláštním světě, který tu teď existoval. V této chvíli, kdy ji všechno hřálo a měkké světlo propujčilo všemu nádech záhady. Osudovosti.  Z nebe spadnul Meteorit. 

Objímal jakousi dívku.  V důvěrném semknutí,  díky jeho výšce měl svou hlavu nad tou její a ona se opírala o jeho prsa.  Vypadal jako někdo, kdo je na tuhle polohu zvyklý. Nebyla pro něj nová.  Nechtěl si vychutnat každý detail.  Vypadal běžně. Jsou spolu nejspíš dlouho. Spokojení. Na zem spadnul meteorit!....

"Martine, mohl bys mě prosímtě chytnout kolem pasu..." Byl to jen kamarád.

Už se na něj nepodívala. Neveděla jestli se dívá. Ale věděla, co by viděl, kdyby si všiml. 

A že si tolik přála,  aby na tom místě byl sám. Podíval se na ni. A její tvář v onom světle nabyla by půvabu. Cítil by kouzlo toho okamžiku a byl by zase její. To by byl jiný příběh. Nereálný.