Dopisy Adamovi - 3. dopis

Můj laskavý příteli,

zdraví Tě Tvá průvodkyně po neviditelném světě. Dnes Tě vezmu na ten nejdelší výlet, jaký jen lze. Zavři oči ve své mysli a pevně mě obejmi. Pevně se přitiskni a uvolni svou mysl, i své tělo. Pevně Tě obejmu a poletíme. Oči musíš mít zavřené, abys nedostal závrať, neboť poletíme nekonečnou rychlostí proti proudu času. Pocítíš jemné chvění, jak prolétáme miliony let, jako by to byly vlnky na zpěněném moři, nádech, miliarda, výdech, miliarda. Šestkrát se nadechneme a vydechneme a začínáme zpomalovat. Blížíme se k počátku našeho času. Dál už jít nelze.

Obličej máš zabořený do mé hrudi, aby Tě neoslnili záblesky srážejících se hvězd a vybuchujících supernov, které se však jak v obráceném filmu z veliké záře zmenšují, až mizí jako malé tečky mezi ostatními hvězdami. A již jsme  na počátku. Můžeš otevřít oči. Nebo je nechat zavřené. Je to stejné. Je totiž tma. Raději se mě stále pevně drž, z té tmy by se Ti mohla zatočit hlava. A tady začíná náš příběh v tomto čase. Poslouchej tiše můj neslyšný hlas.

Na počátku, v této nekonečné tmě, bylo jen nekonečné teď. Nebyl žádný pohyb, žádná změna, kterou by bylo možno měřit a poměřit s jinou změnou. A v tom, nikdo neví proč, neboť příčina je mimo náš čas, se něco začalo dít. Cosi se začalo hýbat. To nekonečné nezměrné všudypřítomné něco a nic se jemně rozvlnilo. To Ty ses začal hýbat ve mně. Neboť já byla počáteční temnotou, v níž ses počal hýbat Ty, počáteční světlo. Zazářilo jsi a tím jsme se oddělili. Zazářil jsi jasně v mých tmách. Byl jsi najednou mým srdcem, mým dítětem, mým věčným parterem, mým druhým já. Vystoupil jsi ze mě a ozářil svým jasným světlem náš vznikající, námi tvořený svět.

A tak je to od počátku nadále, vyvěráš ze mne a stále se do mě vracíš. Dívej se na ten oslnivý záblesk v temnotách. Je věčným tajemstvím, proč se tak stalo. To tajemství stále nosíme v srdci a stále se obnovuje s každým naším spojením a zrozením. Tajemství se ukrývá v mých temnotách a skrze Tvé světlo vstupující do mne jej spolu poznáváme. Touha jej poznat nás žene vpřed. Tvé světlo se noří do mé tmy s nesmírnou energií a se stejnou energií je tmou pojímáno a uchvacováno. Tato světelná energie je na neviditelné úrovni nazývána láskou. Pevně mě drž a podívej se znovu na ten první záblesk a pocítíš v srdci, že se tak zrodila láska. Neboť aby mohlo dojít ke spojení, muselo nejdřív nastat rozdělení prvopočáteční nerozlišenosti.

Naše spojení, kterému se na viditelné úrovni říká milování, je krátkým návratem do společného nekonečného zdroje, který je mimo čas a prostor stále přítomen. Tam se vracíme kdykoli jsme na nějaké z nekonečných úrovní duše spojeni. Tento zdroj je dostupný vždy, všude a všem, kteří jej přijmou do svého srdce. Mysli samotné není přístupný. Mysl bez zapojení srdce jej odmítá. Láska otevře srdce a energie zdroje proudí sama. Láska je život. Bez lásky jen o životě čteme v knize života, pomalu a namáhavě, znuděně jako v čekárně u doktora. Láska nám otevře neviditelný rozměr světa, v němž vše voní a chutná jinak, krása je na každém rohu a život je dobrodružství. Ale taky někdy bolí. Bolest činí život skutečným. Bolest v životě bez lásky jej činí nesnesitelným. Bolest v životě s láskou má svůj smysl,  je ukazatelem na naší cestě životem, lze jí proplout jako bouří, neboť cítíme, že po bouři bude slunko mnohem krásnější, než bylo před ní.

Vraťme se ale k našemu počátku. Díváme se spolu na zrod galaxií, zrození hvězd, které tančí kolem tajemných černých děr, která jsou neviditelnými srdci galaxií. Je to jeden velký krouživý tanec světla a tmy, vznikání a zanikání, za neviditelné účasti našeho zdroje, z nějž vše pochází a do něj se vrací, jako rostliny, zvířata, lidé, hory i moře, i směšné věci, stvořené člověkem, od pyramid po toaletní papír. Když jsme spolu ve zdroji, cítíme, že je vše JEDNO, prožíváme to, mysl čeká mimo spojení a nemá přístup do toho, co není schopna pochopit. Protože chápat lze jen to, co lze uchopit. Nelze však uchopit něco, v čem jsme, co nás pohlcuje, jako voda rybku. Necháváme se unášet těmito neviditelnými vodami nekonečnou odvěkou přítomností a je nám krásně.

A pak se vracíme do své každodennosti viditelného světa. Dáme si na cestu velkou pusu, pohladím Tě oběma rukama po tvářích a ramenech, Ty mě také. Stiskneme si na rozloučenou dlaně a pelášíme každý svou cestou, než se zase setkáme. 

Tvá přítelkyně po neviditelných cestách

            Eva