Dopisy Adamovi - 8. dopis

Ahoj Adame,

nechávám se unášet svou fantazií a Tebe unáším sebou, únos za bílého dne nebo černé noci, prostě Teď. Letíme spolu časem do dob dávných. Je ráno jako tehdy, jako teď, jako kdykoliv, prostě ráno. Nebe je bezoblačné a bude další horký den, jako každý zde. Slunko je zatím těsně nad obzorem. Budím se prudce ze snu. Ach můj bože, to byl sen. Je mi hrozně. Je to vůbec pravda? Vždyť to byl sen. Ale to nebyl obyčejný sen. Cítím, že je to skutečnost. A jak to jen řeknu tobě, Josefe, Josífku? Mám Tě tak ráda a jsi tak dobrý muž, ale uvěříš mi? Tomu se přeci nedá věřit.

Jdu pomalu k Tobě. Vidíš můj vylekaný pohled a ptáš so, co se ti stalo? A já Ti, pomalu a zdráhavě, líčím svůj sen, oči mám sklopené. A pak se podívám na Tebe. Mlčíš. Proboha, Ty mi nevěříš? Slzy mám na krajíčku. Vidím Tvůj zmatek v duši. Nevím, říkáš, a pomalu odcházíš. Obracím oči k nebi a volám v duši, pane Bože, prosím, pomoz mi. Jestli je pravda, co se mi zdálo, a já cítím, že je, dej mu prosím také znamení. Dlouze se pak tiše dívám na obzor. A najednou ucítím v duši klid. Neslyšný hlas mi v duchu říká, všechno je v pořádku. Co se má stát, stane se.

Celý den Tě nevidím. Věnuji se své práci. Však on přijde, říkám si. Vím, že přijdeš. A druhý den jsi hned ráno u mého domu. Cítím, že tam jsi. Vyjdu ven a stojím náhle přímo proti Tobě. Díváš se krásně, Tvé oči jsou najednou tak hluboké, jaké jsem je nikdy neviděla. Je v nich nekonečno. Je v nich úcta. Je v nich obdiv. Je v nich nekonečná láska. Bereš mě za ruku. Promiň, že jsem ti hned nevěřil, Marie, říkáš. Měl jsi také sen?, říkám s nadějí v hlase. Ano, Marie. Svatbu nebudeme odkládat, ano? Říkáš s úsměvem a nečekáš na odpověď a vezmeš mě do náručí. Náhle se cítím v bezpečí. Ať se děje cokoliv, jsem s Tebou, říkáš. Nikdy, nikdy Tě neopustím. Ale, říkám opatrně, nebude ti vadit, že není Tvůj? Ale jdi, já mám rád všechny děti. A všechny děti jsou boží děti, přeci, zasměješ se. A pak dodáš vážně, Bůh si vybral Tebe, jsem šťasten, že mohu být po boku tak božské bytosti. Pro mě jsi tedy byla božská už před tím, dodáváš omluvně.

Směji se a dávám Ti pusu. Však možná nebude jediný, dodávám a mrkám na Tebe. Co na tom záleží, říkáš, a přitáhneš mě pevně k sobě. A dodáváš, pojmenujeme ho Ježíš, tak mi to zjevil anděl. Ano, říkám já. A nebude to mít hoch lehké, jeho úděl bude veliký. To máš pravdu, říkáš, moc mu s tím nebudeme moct pomoci. Uděláme pro něj vše, co půjde, pak už to bude jeho cesta, dodáváš. Mlčky přikývnu. Cítím, že i já, jeho matka, zažiji utrpení. Ale vím, že budeš mou velkou oporou v dobrém i ve zlém.

A teď se posuneme spolu jen o pár let do jiného příběhu. Je veliké horko. Všude jsou davy lidí, křičí, vlají různé hlouposti. Jdu na trh a vidím ten shluk. Jsou jako zvěř, říkám si s odporem, koho zase štvou, kdo jim dnes padl za oběť? Na kom si lůza vylévá svou zlost? Zvědavost překoná můj odpor. Proderu se zběsilým davem a uvidím blížící se postavu. Je to krásný mladý muž, ale stěží jde. Ruce má rozpažené a přivázané k břevnu, které má na zádech. Ruce má rozedrané do krve. Bože můj, on je má přibité. To že má být zločinec, ta andělská tvář? A v tom zvedne oči. A já Tě poznávám, jsi to Ty, můj odvěký příteli. Tvář máš zbrocenou potem. Ale Tvůj pohled není zoufalý. Tvůj pohled je tak hluboký, že navždy změní můj život. Sundávám svůj hebký šátek a otírám Ti obličej. Naše oči se na chvíli setkají. Tvůj krásný pohled se z nekonečna zaostří na mě. Usměješ se a říkáš, děkuji ti. Tvůj krásný hlas a Tvůj laskavý pohled se mi navždy zaryjí do paměti. A pak do mě prudce strčí nějaký cizí muž a zakřičí mi do očí, nech ho být, je to zločinec, musí být ukřižován, nezdržuj to, ženská bláznivá! Dav mě od tebe oddělí. Vezmu svůj šátek do náručí a uchovám jej jako památku na Tebe. Na Golgotu ani nejdu, chci si na Tebe uchovat vzpomínku, jakou mám. Svůj šátek jsem si uchovala jako drahocennost. Obrys Tvého obličeje mi Tě bude navždy připomínat.

Tvoje průvodkyně světem fantazie

            Eva