Papyrus královny Anchesenamon 2

Benremut moje pozvání oslyšela a přijela i s rodinou do Vésetu. Přijímali jsme ji v Malém sále, obklopeni pouze nejbližšími rádci.
Když se zjevila ve vchodu, pocítila jsem, že slábnu a srdce se mi tetelí. Benremut byla velmi podobná mé matce, i když neměla tolik vznešené krásy. Nevím, jak se to stalo, najednou jsem se zvedla a plačíc jsem se jí vrhla do náruče. Pevně mě přivinula, konejšivě mě poplácala po zádech a s bradou vzpurně vztyčenou směrem k ztuhlému Ajovi řekla:
„Nikdo nesmí královně zazlívat porušení etikety. Je právě ve věku, kdy se lidské city nejbouřlivěji rozvíjejí.“
Když jsem se uklidnila, představila mi Benremut svého manžela a dvě dcerky a nakonec pokynula k mladíkovi, který se až doposud držel v pozadí. Byl vysoký, hranatý, s příjemnou širokou vesnickou tváří.
„To je Senmut, syn kojné mého zemřelého prvorozeného. Mám ho jako vlastního. Jeho bláhová matka si myslí, že u královského dvora najde štěstí,“ řekla Benremut s ironickým světlem v očích. Koutky úst jí cukaly a mně připadlo, že mít tu své achetatonské trpaslíky, jistě by uspořádala nějakou směšnou výtržnost, jakými byla kdysi proslulá.
„Přijímáme ho do svých služeb,“ pravil Tut důstojně jasným dětským hlasem a já dodala:
„Bude velitelem mé osobní stráže, a také může být k ruce správci Meriréovi. Předpokládám, že umí psát?“
„Ano, Veličenstvo,“ odpověděl hluboce se uklánějící mladík. Jako by kolem sebe šířil cosi osvěživého a milého.
Benremut po několika dnech odjela. Neměla jsem mnoho příležitostí si s ní v klidu pohovořit, neboť to byly dny naplněné až po okraj hostinami, holdy a kratochvílemi k Tutanchamonově poctě. Ale přece jsme si aspoň trochu zavzpomínaly na staré časy a Benremut mi také vyprávěla příběh Tutovy matky, který jsem zaznamenala na začátku tohoto papyru. S Benremut mi bylo, jako bych zase měla mámu. Nabídla jsem jí, aby zůstala u dvora nebo aby se aspoň její dcery staly mými společnicemi, ale odmítla. Tehdy jsem ještě nechápala, jak se někdo může dobrovolně zříkat tak mocného příbuzenstva, tehdy ještě ne.
Zůstal tu pouze Senmut. Jako mnoho lidí z venkova měl i on smysl pro účetnictví a dovedl s čísly hbitě zacházet. Starému Meriréovi se stal cennou posilou. Zato mé stráži, šesti statným Nubijcům, které mi daroval Tut, byl zpočátku jen pro smích. Nevyznal se totiž vůbec ve vojenském řemesle a musel si vzít několik lekcí v Haremhebových jednotkách, aby byl schopen plnit svou úlohu. Naštěstí se nad své podřízené nepovyšoval. Nevěděl-li něco, neváhal se jich zeptat a brzy si je získal svou přívětivostí i důsledností. Byl na ně hezký pohled, když mě provázeli ulicemi
Vésetu: šest urostlých tmavých mužů s pestrými péřovými chocholy v kudrnatých vlasech a v jejich čele pěkný mladík se zářivým bílým úsměvem.
Konečně někdo, s kým jsem mohla hovořit na úrovni svého věku. Senmut se mnou dokázal mluvit jako s královnou i jako s dívkou, podle mé nálady. Ne že by byl tak moudrý, spíš měl jakýsi po generace vypěstovaný instinkt muže z lidu.
Můj manžel Tut byl velmi hezký, zvlášť s černě omalovanýma očima, ale jak dospíval, bylo poznat, že má trochu předkus a že po našem otci zdědil široké, skoro ženské boky. To Senmutova postava byla naprosto bezchybná a mužná – jako by vystoupil z barevné nástěnné malby. Hleděla jsem na něj se stále větším zalíbením, až jsem se na jedné večerní hostině napila dost na spáchání pošetilého skutku. Všude kolem se vedly hloupé řeči a zněl hlasitý smích a já nenápadně kývla na Senmuta a dovedla ho až do své ložnice, jejíž dveře hlídala oddaná Jutenheba. Zatoužila jsem jednu z mála mně milých tváří vytrhnout z davu tam v zahradě, ozvláštnit ji, přivlastnit si ji, a nenašla jsem jiný způsob než tento. Nicméně ta věc, o níž se pějí písně, pro mě byla zklamáním, ale už když jsem sykala bolestí pod jeho tělem, věděla jsem, že ji zase ráda podstoupím, jen aby mě objaly jeho paže a aspoň na chvíli odčarovaly mou samotu.
A tak se i stalo. Časem jsem dokonce našla v jeho náruči potěšení, a i když jsem s ním nemohla probírat své nejniternější myšlenky a pocity, přece bylo příjemné spočívat po jeho boku a jen tak zlehka si popovídat mezi dvěma objetími, zatímco Jutenheba seděla za dveřmi a slýchala naše vzdechy.
Čas plynul a já si uvědomila, že mému manželovi je už třináct let, když jsem ho pozorovala, jak se honí zahradou s mými služkami a jakoby unesen hrou se je snaží osahávat. Pak mi Jutenheba jednou hlásila:
„Tvůj manžel, náš král, povalil první komornou vznešené paní Mutnedžemet. Ta husička se s tím na všech stranách vychloubá, jako by v jejím břiše už rostl budoucí následník. Měla by ses, má paní, ujmout svých práv, protože on za tebou sám asi nepřijde.“
Uznala jsem, že Jutenheba má pravdu. V poslední době jsem to byla já, kdo byl ve všech směrech pokročilejší a zralejší, a Tut ke mně začal pociťovat jakýsi respekt. Asi by se těžce odhodlávat dokázat mi svou mužskou převahu. Proto jsem se nechala vykoupat, natřít vonnými mastmi, upravit a ve vší královské nádheře jsem vkročila do jeho lože.
A tam jsme k sobě znovu našli cestu. I když nezkušený, byl Tut učenlivý, přizpůsobivý, plný fantazie a ohně, něžný i prudký. Zvlášť mě dojalo, že z jeho objetí jsem poznala, že i on je sám, ačkoliv si to možná ani neuvědomuje, jelikož vyrůstal bez rodičů a nebyl zvyklý mnoho přemýšlet sám nad sebou. Nyní už jsem věděla, že jen my dva spolu můžeme nad samotou zvítězit.
Můj manžel mě u sebe pozdržel až do rána. Sotva jsem se vykoupala a převlékla, dala jsem zavolat Senmuta, aby mi podal zprávu o posledních událostech, sdělila jsem mu své připomínky a úplně nakonec jsem řekla:
„Senmute, můj milý příteli, velmi si vážím všeho, co jsi pro mě učinil, a děkuji ti, ale ode dneška pro tebe budu jen královnou.“
„Jak poroučíš, paní,“ uklonil se a odešel, ani nehnul brvou.
Nevím, zda dvůr tušil, čím mi Senmut byl, ale každopádně byl uznán za muže se slibnou budoucností a jedna dosti vznešená rodina za něj provdala svou dceru. Třeba na ně zapůsobilo pouhé jeho jméno: královna Hatšepsut, jejíž památka je ničena stejně jako památka mého otce, ale o jejíž existenci se ještě stále ví, také měla svého Senmuta, který se stal jedním z nejpřednějších hodnostářů země Kemet.

Láska k Tutovi mi na čas dala zapomenout na achetatonskou minulost. Ale krátce poté, co jsem dovršila patnácti let, jsem otěhotněla a od úvah o potomcích je k úvahám o předcích jen krůček. Znovu jsem přemítala nad okolnostmi Smenchkaréovy smrti. Zpočátku jsem s důvěrou přijímala oficiální verzi, ale později se ve mně probudily pochybnosti. Jak se mohl požár na lodi tak rychle rozšířit, aniž ho posádka a služebnictvo zpozorovali? Je možné, že by se Meritaton vzbudila a vyběhla sama, zanechajíc Smenchkaréa napospas smrti? Anebo už nebylo koho vzbudit, protože - Dost! Ale ano, všechno je možné v naší říši, a ne každý chová zbožnou úctu k jejím živoucím bohům. Nejstrašnější je, že Meritatonino tělo se nenašlo, takže je navěky ztracena, vržena do nicoty, neožije v Usírově království a já se s ní na onom světě nesetkám!
V takovýchto myšlenkách jsem se nechala donést do vésetského Atonova chrámu, zbudovaného před založením Achetatonu, nyní opuštěného a pustnoucího. Strop chrámu nesly sochy mého otce ještě jako mladíka. Jejich obličeje byly protáhlé, oble hladké, jinak ale bylo zdůrazněno vše, co se na něm vymykalo z obvyklého kánonu krásy, a když slunce na okamžik překryl mráček a chrám se ponořil do šera, staly se sochy přízračnými a strašidelnými. Zdejší Aton jako by nebyl bohem dobra, ale bohem strachu, stejně jako Amon, kterého kněží velebí, ale zároveň ho využívají jako nástroj zla. Proč můj otec nechal tento chrám zbudovat právě tak, aby vyvolával tíseň a úzkost?Anebo jeho pojetí Atona, zcela jiné než pojetí zdejších kněží a umělců, bylo právě tím důvodem, proč si založil nové sídelní město?
Slunce už zase jasně svítilo a sochy nehrozily, naopak, usmívaly se se na mě úsměvem důvěrně známým a přesto jiným, mladším, to zde nebyl otec, ale mladý přítel, jemuž jsem mohla vypovědět vše. Zatoužila jsem sem chodit častěji. Kéž by tu zněla hudba a zpěv, dýmilo vonné koření, kladly se oběti! Dám vyhnat pavouky a netopýry a vrátím chrámu lesk, jež si zaslouží.
Avšak můj manžel nebyl tou myšlenkou nijak nadšen:
„Lidé se do krve bijí o bohy - a jim je to jedno. Člověk by si řekl -“
„Mlč!“ zakřikla jsem ho. „Bůh si zaslouží úcty!“
„Uvidíš, co ti řekne náš vezír Aje.“
Boží otec Aje se zhrozil. Řekla jsem mu:
„Vždyť Obě země mají tolik bohů! Každá jen trochu větší vesnice má svého vlastního a občané uctívají po libosti, koho chtějí. Proč tedy ne Atona?“
„Právě proto, že Aton není jen tak nějaký obyčejný bůh,“ zahřměl Aje, „ale ztělesnění určitých principů, které se pro zemi Kemet staly osudnými a uvrhly ji do zkázy, z které ji pozvedl jen Amon, král mezi bohy.“
„Aton je láska a pravda.“
„Dobře, královno, otevři si ten svůj chrám! To má zase všechno začít znovu? Všechny ty slzy a krev? Ostatně na obnovu chrámu právě není v královské pokladně dost peněz,“ uťal Aje.
„Mocný Amon by nám nepůjčil?“ zeptala jsem se sladce.
„Jen pozor!“ zasyčel na mě Aje, „Amon se nenechá beztrestně urážet!“
Ještě u více urozených pánů jsem rozvíjela myšlenku, že lidé by měli mít možnost svobodně vyznávat také Atona, ale nikde jsem neuspěla. Všichni mi řekli totéž co Aje, někdo zaobaleně, někdo otevřeněji, ve všech očích jsem viděla jen rozpaky a bázeň
V době, kdy se dítě ve mně začalo pohybovat, měla Jutenheba svou podivínskou periodu a já želela jako nikdy, že tu se mnou není má milá Anchenré. Ta by jistě rozuměla všemu, co se děje v mé duši!
Proč vlastně musela Anchenré odejít? Pravda, sloužila sice oddaně Atonovi, ale byla pouhou služkou bez vlivu a známostí, vyjma jejího strýce Rahotepa, který se však raději než politice věnoval dobrému jídlu, pití a krásným ženám. Jaká záhada se váže k Anchenréině osobě?
Krátce po našem příchodu do Vésetu poučoval Aje rozjíveného Tutanchamona o nevhodnosti používání hrubých slov. Tut k němu zvedl tvářičku s potměšile rozsvícenýma očima a pravil:
„Anchenré říkala, že někdy se člověk sprostému slovu nevyhne. Třeba když mu spadne na nohu kladivo.“
Aje zvedl v prudkém obranném gestu ruku před obličej, jako by odháněl neznámé zlo. Pohoršila ho dětská slova nebo si uvědomil, že z nás Achetaton jen tak lehce nevymaže? Či jeho nelibost vzbudila připomínka Anchenré? Jeho reakce byla každopádně nepřiměřená nevinné situaci…

Byla jsem těhotná sedm měsíců. Jednoho rána jsem vstala se strnulostí v kříži a ztuhlým břichem a vzápětí jsem pocítila mezi stehny horkou tekutinu. Nebetah utíkala pro lékaře a Jutenheba se jala shánět porodní bábu a cihly, kterých se novorozeně po příchodu na svět musí dotknout.
Náš vésetský lékař Hapu, starší rozvážný muž, ke mně hned začal přívětivě hovořit:
„Jen klid, královno! Stává se velmi často, že první dítě se narodí o něco dřív. Není to nic neobvyklého a všechno dobře dopadne!“
Leč chýlilo se k večeru a já stále ještě ležela v bolestech, které mezitím zesílily a staly se drásající. Chvílemi jsem to už nemohla vydržet a převracela jsem se z boku na bok, ale ani jsem nehlesla. Monotónní opakování bolestí naštěstí postupně trochu otupilo moje smysly, a tak jsem vnímala jako za závojem, jak mi utírají z čela pot a k posílení stahů mě okuřují dýmem z hrošího trusu. Intenzita bolestí se neměnila, byla jsem už k smrti unavená. Do komnaty byly sneseny podoby Besa, Tvéret, Heket, Hathór, ba i Chnuma, Sachmet, Ptaha a Usíra. Kněží si ovšem neodpustili podstrčit do této sbírky model i Amona, ačkoliv ten nikdy neměl s porody co do činění. Byla to ostatně krásná socha, představující okouzlujícího mladého muže, s nímž by byla radost ulehnout, ale na něco takového jsem právě neměla ani pomyšlení a jen jsem odmítavě stiskla rty.
V koutech služky mumlaly své prosté modlitbičky, vzduch houstl dýmem z páleného trusu a vonných tyčinek. V dusnu se mísily nejrůznější pachy a vůně, až jsem lapala po dechu a bojovala s mdlobami. Snad díky těmto mukám se za úsvitu dostavily obzvlášť silné stahy. Ženy mě pozvedly do stoje na připravené cihly a mé tělo za naprosté neúčasti mého mozku vypudilo svůj plod.
Mou holčičku mi neukázali. Byla nedonošená, prý celá modrá. Zemřela udušením. Já v první chvíli cítila jen úlevu, že jsem se konečně zbavila bolesti a už mohu spát, spát…
Dřív bych si myslela, že po takové námaze budu spát snem hlubokým jak smrt, ale mé tělo bylo po přestálém utrpení tak vybičované, že jsem upadla jen do neklidné dřímoty zpřetrhávané zmatenými sny na pomezí spánku a bdělosti. Najednou jsem se ocitla po matčině boku, když hovořila naposled s Anchenré, a jako tehdy ve skutečnosti i nyní ve snu jsem nevnímala jejich slova, protože mou veškerou pozornost poutaly rudé skvrny na Anchenréině rouchu. A až v tom snu jsem zpětně pocítila úzkost a napětí, jímž vibroval vzduch, a zcela jasně jsem si uvědomila, že krev, která potřísnila Anchenré, byla otcova! Jak to, že jsem to nepoznala dřív?
Vzbudila jsem se zalitá potem. Nechala jsem se umýt a upravit a poručila jsem zavolat Hapua. Jutenheba mi řekla, že také můj manžel netrpělivě čeká, až se probudím, i nechala jsem je uvést oba.
Blížili se k mému lůžku značně váhavě. Ubohý Hapu nevěděl, zda ho v nejbližší chvíli nestihne krutý trest, ale jeho věk a zkušenosti mu pomáhaly udržet rysy tváře v klidu, až na nejistý pohled únavou zarudlých očí. Zato Tut vyhlížel zkroušeně jako malý chlapec přistižený při nějaké nekalosti. Víčka měl sklopená a celý byl jakýsi schoulený. Vypadal neodolatelně směšně. Pocítila jsem, že mi cuká v koutcích. Můj chytrý král poznal, že začíná vanout příznivý vítr, a posadil se do nohou mého lehátka.
„Sedni si, Hapu,“ pokynula jsem lékaři k nízké stoličce, „a pověz, proč to dopadlo tak špatně.“
Můj hlas byl klidný. V duši jsem měla jen prázdnotu. Vždyť jsem to dítě ani neviděla!
„Má paní, jsem přesvědčen, že budeš mít ještě řadu zdravých, silných dětí,“ řekl Hapu pevně. „Myslím, že tentokrát bylo na vině tvé mládí. Sama příroda nám totiž dává nesčetně příkladů, že není dobré, je-li něčeho málo anebo příliš. Všemu živému je nejprospěšnější uměřenost. Tak ani žena by neměla rodit příliš mladá nebo naopak příliš stará. Mladé tělo ještě není dostatečně dotvořeno, staré zase nemá dostatek zdravých šťáv a životních sil.“
„Který věk je tedy k rození dětí nejvhodnější?“
„Bezpochyby doba mezi osmnáctým a třicátým rokem života. Naše dívky se však často vdávají mladé a otázkou vhodnosti početí se nezabývají ani ony ani jejich manželé. Situace Vašich Veličenstev je ovšem jiná: vy musíte myslet na zájmy dynastie.“
„Tvůj výklad nepostrádá logiku. Velmi jsi mě potěšil, milý Hapu, zejména co se týká mých budoucích vyhlídek.“
Lékař se zdvořile uklonil:
„Ještě bych si dovolil připomenout, královno, že tvé lůno potřebuje před následujícím početím několik týdnů odpočinku.“
Když Hapu odešel, Tut mě na lůžku objal a zašeptal:
„Je mi to tak líto, Anchi.“
„Nebuď smutný, slyšel jsi Hapua. Musíme doufat v lepší zítřky.“
Vědomí, že předčasný porod a smrt dítěte nebyly způsobeny mou neschopností, mi dodalo nových sil a klidu. Za několik dní jsem v dobré pohodě přijala Senmuta a uložila mu, aby se pokusil vyhledat mou bývalou komornou Anchenré, k čemuž jsem mu poskytla potřebné volno i prostředky.
Po patřičné době se Senmut vrátil a poklekl u mých nohou. Dovolila jsem mu, aby se postavil a začal mluvit. Zpříma na mě pohlédl:
„Obávám se, královno, že ti přivodím zármutek. Zjistil jsem, že Anchenré se před několika lety se svým mužem odstěhovala do Nechenu v Kraji Polí. Avšak když jsem tam dorazil, Anchenré už týden spočívala ve své hrobce.“
„Och,“ vydechla jsem, „co jí bylo?“
„Říkají, že jí zřídla krev. Často bývala unavená a sužovalo ji krvácení z nosu. Bylo jí teprve třicet let.“
A pak mi Senmut řekl o ní a její rodině všechno, co se mu podařilo zjistit.
„Nechal jsem se pozvat k nim domů. Její Antef tím nebyl příliš nadšen. Ten muž netouží po přízni mocných. Musel jsem se s ním opít, abych z něj vytáhl něco, co by tě zajímalo.“
„Co by to mělo být?“ podivila jsem se.
„No přece něco z minulosti,“ sebejistě odpověděl Senmut. „Těžko by ses zajímala o rodinný život jakési služtičky.“
Opět jsem musela žasnout nad jeho mazaností a bystrostí.
„A co ses dozvěděl?“
„Nic,“ pokrčil mrzutě rameny. „Buďto byl opilý přesmoc nebo se umí výborně ovládat. Nakonec mi brečel na rameni, ale jeho řeč neměla hlavu ani patu. Samé vzpomínky vytržené ze souvislostí. I o sobě mluvil, jak válčil v Asii… Pořád opakoval slova „vzácné dědictví“, jako by pro něj měla nějaký zvláštní význam. A pak najednou úplně zvadl. Dal jsem ho uložit do ložnice a odešel. Nechal jsem mu tam napsané poděkování za hostinu a taky bohatý zádušní dar pro Anchenré.“
„Dobře jsi udělal, děkuji ti. Já pro tebe taky něco mám, tam v té truhličce. Vlastně pro tvé dítě. Řekli mi, že se ti, co jsi dlel v Nechenu, narodil syn.“
Senmut si za poklon a díků vzal dar pro svého prvorozeného a odešel. Zůstala jsem sama, zmítaná různorodými pocity: závistí k Senmutově rodině, lítostí nad Anchenré, ustrnutím nad temným stínem smrti. Jak se asi Anchenré žilo s jejím mužem? Nechala jsem si o něm vyprávět od Jutenheby, ale ta opěvovala jen jeho hluboké oči a útlé boky. Zdá se, že víckrát změnil své názory, jako většina lidí v této zemi, ale vždy věřil svému momentálnímu přesvědčení z celého srdce na rozdíl od toho arciprospěcháře Ajeho, který pravděpodobně nevěří ničemu, leda cinkotu zlata a stříbra.
Senmut mi podal velmi podrobnou zprávu, ale něco přece opomenul (muži pro takové věci nemají smysl): Anchenréin syn Ipy byl nejspíš počat ještě v posledních dnech Achetatonu. Tedy nejen já a moje rodina, ale i ona a asi též každý obyvatel Slunečního města prožívali své pohnuté soukromé osudy…

Ztráta dalšího blízkého člověka ve mně vyvolala silné nutkání setkat se opět s Benremut. Navrhla jsem Tutovi, že bychom se mohli rozjet do Dolní země k oficiálním návštěvám a přitom se zastavit i na Benremutině statku. Tutanchamon byl nadšen. Hned si začal představovat napínavé lovy v hustém rákosí Kraje Krávy a telete. Také Aje kupodivu souhlasil, jen řekl, že naše cesta by neměla trvat déle než dva týdny, neboť Oběma zemím není ku prospěchu, vzdálí-li se jejich pán z trůnu na delší dobu. Můj manžel se samozřejmě ihned vypjal, jako by spolkl svou hůl, ale to mi nemohlo pokazit radost. Jeli jsme!
Byl právě čas sklizně a na polích vládl čilý ruch. Také Řeka byla plná nejrůznějších plavidel, jejichž osádky padaly na tvář, když nás míjely. Potají jsem si umiňovala, že si velmi dobře prohlédnu Achetaton, který jsem nespatřila už pět let, ale nakonec jsem zaspala v manželově náruči a vyšla na palubu, až slunko zářilo vysoko nad obzorem. Od Senmuta jsem se dověděla, že jsme bývalé hlavní město minuli už za časného jitra a že vypadá naprosto opuštěně a zchátrale, neboť lidé z okolních vesnic si z něj berou stavební materiál.
Bylo pro mě plno zvláštního napětí v situaci, kdy jsem se spolu s Tutem a Senmutem ocitla na nepatrném pevném území, obklopeném vodami. Nemohla jsem se vůči Senmutovi stále zbavit pečlivě skrývaného ostychu a snad i pocitu viny, že jsem ho tak náhle odhodila. Jako královna přece smím všechno, moje svědomí mně však říkalo něco jiného. Snad Senmut pochopí, že chci být věrnou manželkou. Ostatně i on má ženu. Nezdálo se, že by bez mého objetí strádal. Mluvil se mnou uctivě jako služebník se svou paní, zároveň však naprosto samozřejmě a sebejistě, a stejně se choval i k mému manželu. Byl tak otrlý či prostý? Rozhodně mi však jeho chování bylo příjemnější než Ajova utajená panovačnost a nasládlý Haremhebův úsměv zastírající pohrdání. Náš velmi zasloužilý generál se snažil a snaží co nejvíce se zdržovat u dvora, aby nebyl v ničem zkrácen, a jeho oslnivé úspěchy jsou ponejvíce dílem jeho zástupce Pramesse.
Benremut byla o našem příjezdu zpravena rychlým poslem a s celou svou domácností nás očekávala na molu. Pokud na jejím statku vypukly spěšné přípravy a chystání plné zmatku, už patřily minulosti a Benremut nám na palubu mávala klidná a usmívající se. Celý statek se jen svítil, všude panovala bezvadná čistota a i služebnictvo bylo vydrhnuto, jako by jakživ nepracovalo. Ihned jsem své milé tetě řekla, aby si s námi nedělala starosti: nepřijíždíme jako vladaři, nýbrž jako její příbuzní a nehledáme okázalý přepych, ale klidný odpočinek a pohodu.
Opět mě zarazila podoba tety s mou matkou. Bylo mi, jako bych hleděla do tváře důvěrně známé, ačkoliv naše setkání byla tak řídká. Benremut však nyní vypadala jaksi unaveně, jako by se po ní už začala natahovat ruka smrti. V poslední době jsem si na lidech začala takových znamení více všímat a vnímat je, takže mě při pohledu na ni až zamrazilo, a když jsme se večer konečně ocitly samy v zahradním altánku, první zpráva, která mě napadla, byla o skonu Anchenré.
„Chudák Anchenré,“ zesmutněla Benremut, ale současně jí už na ústa stoupal úsměv, který ji opouštěl jen zřídka. „Byla to milá, chytrá a svědomitá dívka, i když tak trochu samotářská. Zpočátku to byla taková malá husička. Představ si, že nám jednou předváděla jakýsi tanec, a když spatřila, že se blíží náš kacíř -“ Benremutin úsměv byl najednou plný něhy, ironie a hořkosti, „- všeho nechala a utekla pryč. Myslím, že do něj byla drobet zakoukaná. Ale ostatní se na rozdíl od ní dovedly jinak ohánět!“
Oběma nám na mysli vytanula Kija.
„Tančila ostatně docela pěkně,“ zakončila Benremut svou vzpomínku na Anchenré.
„A ty – mělas ho ráda?“ zeptala jsem se.
„Milovala jsem ho jako bratra po krvi. On byl … složitý člověk. Příliš velké sousto pro kteroukoliv ženu,“ zasmála se, ale vzápětí dodala vážně: „Toužil po lásce a pravdě, a přitom v lince jeho rtů byla vepsána pýcha … a krutost.“
„Měl být nač pyšný! Kdo z Obou zemí se mu znalostmi vyrovnal?“
„V každém člověku je něco cenného, v písaři stejně jako v otroku, který nenapíše jediný znak.“
„Já v jeho tváři neviděla krutost, ale lásku k manželce a k nám dětem, bezbřehou touhu po jiném, lepším světě a smutek z nenaplněných snů.“
„Jistě. Ale byly okamžiky, kdy ztratil ohled na cokoliv. To se občas stane snad každému, ale u vládce to může mít nedozírné následky. Vládnutí je poslání a služba, služba zemi a jejími lidu. Oč lépe se mám já zde, kde se starám jen o blaho svoje, své rodiny a svých sluhů?“ protáhla se Benremut s rukama za hlavou.
Byla jsem z jejích slov dočista zmatená. Asi spatřila úžas a pochyby v mých očích, neboť se na mě usmála obzvlášť přívětivě a řekla:
„Běž spát, má milá, je pozdě.“
Když jsem ulehla po boku svého milovaného, v šeru jsem dlouho zkoumala tvar jeho plných rtů. Byly měkké, něžné a bez určitého výrazu, jako u každého velmi mladého člověka.
V dalších dvou dnech se můj manžel plně věnoval lovu. Já radši zůstávala ve dvorci a snažila se co nejvíc mluvit s Benremut. Dozvěděla jsem se od ní plno potěšujících vzpomínek z dob, kdy otec a matka byli ještě mladí a jejich srdce byla až po okraj naplněna vzájemnou láskou. O pozdějších temných událostech mi však Benremut nemohla povědět nic. Odešla od královského dvora v době, kdy ústa mého otce byla ještě hladká a jemná jako ústa Tutanchamona, jak tedy může mluvit o krutosti, bouřilo to ve mně.
Přesto jsem neměla daleko k pláči, když nastal čas vystoupit na palubu a odplout do Vésetu, kde ve mně všechno volalo po bývalém domově.
Tentokrát jsem si Achetaton dobře vyčíhala. Zjevil se nad zeleným pobřežním pásem kamenný a vyprahlý. Nebylo nikoho, kdo by zavlažoval zahrady a parky, uschly palmy, sykomory i tamaryšky. Vlajky na stožárech dávno servaly žhavé větry z pouště. Kámen, nic než kámen. Město se stále ještě tyčilo v plné nádheře, ale byla to mrtvá krása. Tam v paláci je sochařská dílna, kde na polici možná dosud stojí kamenná hlava mého otce. Lákalo mě odnést si ji nebo na ni alespoň pohlédnout, ale město, přízračné a duchovité i ve své bělavé hranaté hmotnosti, mě odrazovalo. Váhala jsem. Vtom jsem na ramenou ucítila Tutovy dlaně a na krku jeho vlahý dech, když mi odzadu zašeptal do ucha:
„Nekaž si vzpomínky.“
Můj bratře! Byly chvíle, kdy jsem si o tobě téměř myslívala, že jsi povrchní, ale byly i chvíle jiné, kdy jsi mě dokázal dokonale překvapit.
„Máš pravdu,“ řekla jsem mu vděčně. „Senmute, přikaž, ať jedou dál.“