Papyrus královny Anchesenamon 3

Obrátila jsem se ke svému manželovi a viděla, že už je stejně velký jako já. Tato cesta je plná překvapení, pomyslila jsem si. Ale ještě jedno překvapení nás čekalo. Dostavilo se k večeru.
Senmut vešel pod baldachýn, kde jsme seděli, a oznámil nám:
„K naší lodi právě přirazila lodička jakéhosi kupce, který naléhavě žádá o slyšení. Má prý důležité zprávy o … o … vašem otci.“
Dokonce i Senmut zadrhl uvažuje, jak Achnatona nazvat.
Vrhla jsem po Tutovi kradmý pohled, prosící i přikazující.
„Přiveď ho,“ rozkázal Tutanchamon Senmutovi.
Vzápětí se k nám blížil dosud mladý muž nevábného zevnějšku. Byl obtloustlý, tváře pokryté strništěm a plášť, do něhož se i v tomto dusnu halil, nesl stopy mastnoty a prachu. V jeho očích byla bázeň, ale i drzost, něco trošičku zkaženého. Najednou jsem měla pocit, že ho odněkud znám, a ve zlomku okamžiku jsem také věděla odkud, ale ten záblesk ihned pohasl a zapadl do temnot.
Muž nám padl k nohám a ještě s ústy v koberci začal mluvit. Jeho jazyk byl obratnější než nasvědčoval jeho vzhled.
„Vznešená Veličenstva, ty, pane Obou zemí, jasný Nebchepruré, i ty, velká manželko královská, račte odpustit, že já, tak nepatrný služebník Vašich Veličenstev -“
„Co chceš?“ přerušil ho stroze Tut.
„Jmenuji se Ahmose. Živím se obchodem, jezdím sem a tam po řece. Má loď není z nejmenších. Nu, a přitom často míjím jedno prázdné město. Občas tam vystoupím na břeh.“
Byla jsem napjatá na nejvyšší míru.
„Totiž tam ve východních srázech navěky odpočívají mí rodiče, nechť jim Usíre dopřeje blaženého života v Rákosových polích. Chodím tam plakávat k jejich hrobu.“
„To zrovna,“ usykl potichu Tut.
„A právě nedávno jsem si všiml v písku čerstvých stop od většího počtu lidí. Nedalo mi to a trochu jsem se tam porozhlédl. Mé oči se zavřely v hrůze nad hrobem jedné osoby nejvýše postavené – vašeho otce, Veličenstva,“ zvedl hlavu a zašeptal přímo k nám, „ - nevím, jací bezbožníci tam řádili, jistě ti nejhorší proklatci, kterým není nic svaté. Mnozí lidé horlivě poslouchají hlasy z Vésetu a není divu, že se jim z toho rozpálí hlavy -“
„Co jsi viděl?“ přerušila jsem jeho rozvláčné úvahy.
„Neodvážil jsem se pochopitelně dovnitř, ale zahlédl jsem, že je tam všechno rozbité, chodba plná trosek z nábytku a mezi nimi – tělo vašeho otce zbavené rakve!“
Zachvěla jsem se hrůzou. Zbledl i sebejistý Senmut i ve víře vlažný Tutanchamon. Neboť v zemi Kemet je odedávna největším zločinem zničit tělo člověka, a tak jej připravit o věčnost. V hrdle mi vyschlo, srdce se mi rozbušilo. Nicméně ovládla jsem se dřív než můj manžel. Olízla jsem si ztuhlé rty a řekla:
„Děkujeme ti, Ahmose, že ses odvážil přinést nám tu hroznou zvěst. Náš sluha tě odmění a jsme si jisti, že i sami bohové ti tento čin připočtou k dobru.“
Ahmose opět padl na tvář a ulehčeně děkoval, šťastný, že mu jeho drzost dobře poradila a on vyvázl bez úhony, navíc o pár debenů stříbra těžší.
Když jeho loďka odrazila od našeho boku, Senmut se vrátil k nám a řekl:
„Vsadil bych krk, že ten chlap si z hrobů, o něž má takovou dojemnou starost, ledacos odnese. Když dovolíš, podívám se na něj, králi,“ obrátil se k faraónovi.
„Ne, Senmute, nech ho,“ řekla jsem. „Dnes nám velmi dobře posloužil. Raději po návratu neprodleně zajdi do naší pokladnice. Bude třeba pořídit pro mého otce novou pohřební výbavu.“
Od toho večera jsem netrpělivě vyhlížela Véset a žádná hodina mi nebyla dost krátká.
Druhého dne po příjezdu jsme se sešli s Ajem, aby nám pověděl, co se za naší nepřítomnosti přihodilo a jaká opatření podnikl. V pozadí seděli se svými barvami, štětci a papyry písaři včetně Senmuta.
První věc, kterou Tutanchamon Ajovi sdělil, byla zpráva o znesvěcení Achnatonova hrobu. Ajova tvář ztuhla:
„Nebylo by vhodné vynakládat prostředky na obnovu kacířova hrobu. Naše země se jen zvolna dostává z krize a není radno tento příznivý vývoj narušovat. Pořízení nové záhrobní výbavy by znamenalo ohrožení jak po stránce hmotné, tak duchovní. Rozhodně navrhuji pouze opravit výbavu starou.“
„Ne, s tím nesouhlasím!“ vzepřela jsem se. „Ať už je dnes Achnaton nazýván jakkoliv, jednou byl králem z posvátného rodu a nyní po své smrti je vtělením samotného Usíra. Zaslouží si odpočívat se vší důstojností. Mou povinností jako královny i jako dcery je postarat se o to.“
„Když dovolíte, Veličenstva,“ ozval se z pozadí Senmut k zažehnání rozepře, „měl bych jisté řešení, pokud ho ovšem neshledáte nevhodným. Je tu pohřební výbava, do níž je možno uložit ostatky krále z Achetatonu, a to výbava jeho manželky královské Kije.“
Ve tvářích Aje i Tutanchamona se objevilo ulehčení. Aje dokonce Senmutovi blahosklonně pokynul:
„Znamenitý nápad!“
Mně jako Nefertiijtině dceři nepřišla tato myšlenka příliš vhod,ale jiného řešení zřejmě nebylo. Přikázala jsem Senmutovi, aby nás doprovodil do pokladnice, abychom si výbavu mohli prohlédnout.
Co se vlastně stalo s Kijou? V chystané nádheře nikdy nebyla pohřbena. Aje určitě ví víc, ale čistou pravdu bych se od něj zřejmě nedověděla.
Nejdříve nám Senmut ukázal zlatou rakev se stylizovaným obličejem mladé krásky. Truhlu ovíjely pásy vřelých modliteb, velebících mého otce, které připomínaly spíš milostný šepot než zbožné prosby. A není divu! Vždyť nebýt lásky mého otce, kde by byla tato prostá žena? Nikdy by se nevznesla do božských výšin. Ale kde je nyní všechna ta touha a láska, to sladké opojení? Na okamžik na mě zplna dopadlo vědomí marnosti světa.
Pak nám Senmut předvedl alabastrové kanopy, nádoby na vnitřnosti. Hlavy na jejich víkách nebyly tentokrát zobecnělé, čtyřikrát se na nás dívala sama manželka královská Kija. Její alabastrová podoba pro mě byla zklamáním. Pamatuji si ji jako nevšedně krásnou ženu, ale její půvab spočíval spíš v živém třpytu očí, v pohybu plných rtů, v gestech. Neživá Kija byla sice pěkná, ale postrádala klidnou vznešenost, uměřenost a dokonalou souměrnost jemných rysů mé matky. Co vedlo otce k tomu, že ji postavil po svém boku? Mohla zůstat pouhou souložnicí, možná nadevše oblíbenou, ale přece jenom souložnicí, a okolo úst mé matky se nemusely objevit dvě trpké vrásky!
Aje zařídil uložení Achnatonových ostatků do patřičně upravené Kijiny rakve. Na Tutův příkaz bylo postaráno i o mumii jeho babičky, královny Teje, a jeho nešťastné matky Mutnofret. Všechna tři těla byla pak uložena do hrobky v Údolí králů, která byla zasypána a úplně utajena až na věky.
V té době jsem se začala otevřeně modlit k Atonovi. Chodívala jsem též do chrámů jiných bohů, ale v soukromí paláce patřily mé modlitby Atonovi, jehož obraz jsem dala namalovat na stěnu jednoho ze svých pokojů a před Ajovýma očima jsem ho skryla závěsem. Na základě mých dosavadních prožitků a zkušeností jsem ze srdce nemohla uctívat jiného boha než Atona. Snažila jsem se pro své přesvědčení získal i Tuta, ale on se se mnou jen občas poklonil před Atonovým obrazem a k bohům si i nadále zachovával ostražitý postoj. Svět chrámových příšeří mu byl příliš vzdálen a nejlépe se cítil v letu na svém voze, když mu žhavý vítr divoce bičoval tváře.

Otěhotněla jsem podruhé. Radovala jsem se, neboť porod měl proběhnout až zadlouho po mých osmnáctých narozeninách, a tak jsem v souladu s názorem ctihodného Hapua věřila, že nyní už bude vše v nejlepším pořádku. Tut se upřímně radoval se mnou. Naše láska stále ještě byla pevná a horoucí, ba dá se říct, že ještě pevnější a horoucnější, jak jsme přivykali jeden druhému a nalézali společná potěšení. Tut si dosud nezvolil žádnou vedlejší manželku ani stálou souložnici a mně připadala už neskutečně vzdálená doba, kdy jsem hledala útočiště před samotou v silných Senmutových pažích.
Moje tělo se opět začalo zaoblovat a z jeho středu se ozýval hlásek usilovně se deroucí k životu. Mé dny ubíhaly ve štěstí a pohodě, ale svého nenápadného boje o Atona, kde jsem získávala pozice jen krůček za krokem, jsem se nevzdala. Nechala jsem si od Senmuta vytáhnout z archivu vše, co se kolem Atona dělo od doby Tutova nástupu na trůn. Probírali jsme ta akta jednou v létě po obědě, kdy celý palác znavený dusnem ulehl k odpočinku. Senmut se dostal až k záležitosti Atonových chrámů v Napat a Mút.
„Zajímavé,“ řekla jsem, „stavba tedy byla zastavena? Bylo by možné ji obnovit?“
„Na první pohled tomu nic nebrání, královno. Na místě je dostatek stavebního materiálu a tamní obyvatelstvo je ochotné a zručné. Avšak paní,“ ztišil Senmut hlas, „Amon je krutý bůh.“
„Já vím, Senmute,“ povzdechla jsem si. „Jestliže má Amon moc nahlédnout do mého srdce, ví nejlépe, že nejsem nesmiřitelná a ráda poskytnu prostor každé upřímné víře, pokud se nekloní ke zlu. Naše země má více bohů než je listí na sykomoře, ale všichni jsou lidmi vytvořenými podobami Atona. Vím, že za těchto okolností by pro mě bylo výhodnější se Atona vzdát. Ale nemohu. Kvůli rodičům, kvůli sestře, kvůli Smenchkaréovi nemohu.“
Senmut na mě vrhl jediný pronikavý pohled a pak zůstal mlčky sedět s hlavou hluboce svěšenou. V myšlenkách jsem dále odvíjela své úvahy. Ne, nemůžu se vzdát něčeho, v co hluboce věřím. Tolik nenávidím některé dvořany pro jejich zištnou přizpůsobivost, ale vždyť oni se jen vrátili k víře svého dětství, z Paatenemheba se stal starý dobrý Haremheb. Já však byla vychována jinak než oni, věřím, chci věřit v pravdu a lásku. Teď už chápu, že můj otec šel za svým cílem příliš rychle a neúhybně a pro onen světlý cíl nespatřil mnohé temné prostředky. Mně je cizí mužská prudkost, chci dosáhnout Atonova království mírným ženským způsobem, nemohu však zradit, co cítím, v co věřím, v co doufám z celé duše.

Za několik dní poté, co jsem svému manželu a Ajovi navrhla pokračovat ve stavbě Atonových chrámů v zemi Kuš, se přede mnou při oběti pohnula Amonova socha a kněží mi sdělili, že jejich bůh mně vyslovil své varování.
Způli roztrpčená tím neslýchaným šejdířstvím, způli stísněná jsem vstoupila do svých komnat, kde právě Jutenheba probírala jakési malicherné záležitosti se Senmutem. Senmut však byl neobvykle mlčenlivý, a když se zvedli z úklony, všimla jsem si, že je pobledlý a přepadlý kolem očí.
„Senmute, co se stalo?“ oslovila jsem ho.
„Paní ...“ zadrhl, „nechtěl jsem tě v tvém stavu znepokojovat, ale konec konců by ses to stejně dozvěděla… Dnes ráno přišla zpráva, že Benremut zemřela.“
Krev z lící se mi stáhla k srdci. Jutenheba přiskočila a pevně mě podepřela.
„Byla mi druhou matkou,“ zašeptal Senmut a v jeho očích se zaleskly potlačované slzy.
„Jak zemřela?“ zeptala jsem se.
„Na nemoc aaa. Nebylo jí pomoci,“ šeptal Senmut dál obávaje se, že neovládne svůj hlas.
„Aspoň že se na její smrti nepodílel nikdo z lidí,“ vzdychla jsem. Podezření, že Benremut byla odstraněna, bych už neunesla.
Shodila jsem plášť a sandály a schoulila se na lůžku. Slzy mi vstoupily do očí a já je nechala stékat. Uprostřed vzlyků ke mně dolehl ten nejdražší hlas:
„Miláčku Anchi, nesmíš plakat! Mysli na naše děťátko!“
Chytila jsem Tuta pevně kolem krku. Byl nyní už vyšší než já, ve tváři měl rysy své matky i staré královny Teje. V jeho náručí jsem se pojednou cítila nikoliv chránící, nýbrž ochraňovaná. Byl to úžasný pocit úlevy a štěstí!
Ráno však nezbyl z úsměvů než popel a dým a podivná stísněnost mě neopouštěla.
A pak jsem začala krvácet. Krev a palčivá bolest! Služky opět snášely podoby bohů, ale moje pozornost se upírala jen k lékaři Hapuovi, i zaslechla jsem něco, co nebylo určeno mým uším. Pouhá dvě slova, dvě osudná slova:
„Cihly ne!“
Ano, bylo mi jasné, že pětiměsíční plod nemůže mimo tělo matky zůstat naživu, ale až do této chvíle jsem očekávala … nevím co, snad nějaký zázrak. Když však Aton neudělal zázrak ani pro svého nejoddanějšího proroka, jak by se mohl schýlit ke mně? Čas bohů běží jinak než čas lidí a osudy jednotlivců pro ně znamenají pramálo. Představujeme si, že jsme velikány, a zatím jsme pouhá zrnéčka písku hnaná větrem.
Moje bolesti byly tentokrát nepopsatelné. Z rudé mlhy ke mně dolehl Tutův hlas naplněný slzami:
„Musím k ní!“
a Hapuovo konejšivé:
„Nijak jí nepomůžeš, Veličenstvo.“
I věděla jsem, že tentokrát jde také o můj vlastní život. Rdousivý strach mi zaryl svůj dráp do hrudi a moje rozpukané rty bezhlese šeptaly Atonovo jméno. Tolik bezmoci a hrůzy!
Když bolest ustala, řekli mi, že má druhá dceruška se narodila živá, ale téměř okamžitě po porodu zemřela. Zavřela jsem oči, abych skryla slzy, které se mi vyřinuly zcela mimovolně. Byla jsem příliš unavená a otupělá, než abych si plně uvědomila svůj žal. Brzy mě začala roztřásat horečka, i bolest se přihlásila znovu. Poddajně jsem vypila lék, jež mi Hapu podal.
A pak se začaly dít zvláštní věci, které snad ani nedokáži popsat. Vše jsem viděla jaksi ostřejší, zářivější, připadalo mi, že se stávám tou věcí, na níž právě hledím: miskou, sedačkou, vlnícím se závěsem. Postupně jsem přestala vnímat své okolí, už jsem nevěděla, zda ještě bdím anebo jsem se propadla do spánku. Přišli za mnou všichni mí mrtví, ztracení v proudu času, znovu jsem prožívala šťastné dny v Achetatonu, znovu mě bolely všechny drobné dětské žaly, znovu jsem se radostně smála. Najednou se mi vynořily vzpomínky tak dávné, až to bylo k nevíře. Jeden sen překrýval druhý, až ten poslední jsem si zapamatovala naprosto zřetelně.
Bylo to na hostině, kde jsem naposled seděla u jednoho stolu se svým otcem. Otec mluvil s Anchenré o jejím tančení v Onu a jeho hlas byl hladivý jak vánek za horkého dne. Anchenré tentokrát oči nesklopila. Jejich pohledy se prolnuly v jediném oslnivém zášlehu a já byla Achnatonem a volala: „Pojď, miláčku, pojď!“, byla jsem Anchenré a šeptala: „Ano, ano, ano!“ a byla jsem malou Anchesenpaaton a pozorovala je nechápavýma dětskýma očima.
Vzbudila jsem se. Jejich hlasy ve mně ještě doznívaly vzdálenou ozvěnou. V komnatě bylo ticho a příjemně, pronikal sem slabý sluneční svit, jaký bývá před večerem či za úsvitu. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem spala, jaký je den, jaká denní doba. Mírně jsem nadzvedla hlavu a uviděla Nebetah. Seděla na patách u mého lůžka a klímala.
„Nebetah,“ zašeptala jsem.
Neslyšela. Nezbylo než promluvit nahlas. Otevřela jsem ústa - a ono to kupodivu šlo! Pořád ještě mi připadalo, že jsem na jiném světě a že nic nebude tak jak bývalo.
„Nebetah!“
Služka polekaně vyskočila. Dívala se na mě zděšeně, ale i s troškou úlevy a radosti.
„Zavolej mi Jutenhebu, rychle!“
Netrpělivostí jsem se jen třásla, ačkoliv Jutenheba přiběhla takřka okamžitě. Vrhla se s pláčem na kolena:
„Paní moje, paní moje! Už je ti líp?“
Její bouřlivý žal mi přišel poněkud nepatřičný, ale přešla jsem ho mlčky, abych se co nejdříve dostala k věci.
„Co bylo mezi mým otcem a Anchenré?“
„Paní,“ utřela si slzy a vykulila na mě oči, „ty to opravdu nevíš? Ale ovšem, trvalo to velmi krátce a před vámi dětmi o tom nikdo nestihl mluvit. Bylo to tak náhlé a nečekané!“
„Nečekané možná, ale náhlé ne,“ připomněla jsem si všechny předchozí náznaky.
„Vidím to jako dneska,“ pokračovala Jutenheba s oním zaníceným výrazem zbožného vytržení, které u ní klepy vždy vyvolaly, „jednou večer pro ni přišel jeho sluha. A ona nebyla vůbec překvapená, docela samozřejmě se zvedla a šla. Nám neřekla ani slovo, byla úplně nepřítomná, jako by její duše šla napřed, krok před ní.“
Jutenheba ztišila tajuplně hlas:
„On si, poté co se vzpamatoval z té záležitosti s Kijou, nechal občas přivést některou ženu ze svého harému. Bály se ho, protože si je bral mlčky a bez úsměvu a každou hned po tom vyhodil. Ale Anchenré měl u sebe ve dne v noci. Všichni sluhové chodili s nataženýma ušima, to si, paní, jistě umíš představit. Ale ti dva si většinou vystačili sami. Zřejmě zde muselo být i něco víc. Mezi vznešenými pány panoval najednou rozruch. Královně Nefertiijti tentokrát nikdo nic neřekl, nikdo se s ní nechodil radit. Jednou jsem narazila na kuchaře Ipyho, který klábosil s jedním z Ajových sluhů. Zaslechla jsem, jak sluha říká: „- a náš starý teď lítá jako splašený osel! Dávej si na svou paní dobrý pozor, bude to potřebovat.“ Pak mě uviděli a zmlkli. Víc nevím … Něco však přece: Prý Veličenstvo požádala, aby mu o samotě mohla říkat prostě jménem, protože v lásce jsou si rovni. Jen pomysli, ta opovážlivost!“
„A on?“ zeptala jsem se napjatě.
„Jí to dovolil. Ale moc si ho neužila. Jen pár dní,“ pravila Jutenheba napůl účastně, napůl škodolibě.
„Nebyla to nakonec ona, kdo -“
Jutenheba okamžitě pochopila:
„Kdepak Anchenré a něco takového! Ona přece měla největší prospěch jen z živého faraóna! Však ji také nikdo nikdy nepodezíral! Tvůj otec pro svět skonal přirozenou smrtí.“
„Dobře, a teď mě nech, jsem unavená.“
Zvrátila jsem se do polštářů a přemýšlela: Jak je to zvláštní! Můj otec, pán Obou zemí, mohl přece kdykoliv kterékoliv ženě přikázat, aby s ním sdílela lože, a každá by to také ráda udělala, když ne z náklonnosti, tedy aspoň z vypočítavosti, zištnosti či ze strachu. Jemu nebylo zapotřebí čekat, až mu nějaká služtička dá očima svolení! Toužil tedy spíš po její duši? A co přitahovalo ji k němu? Anchenré po moci netoužila, to vím jistě, a Achnaton nepatřil k těm, kdo krásní a milostiplní vcházejí do dívčích snů… Koluje v žilách Anchenréina syna, kterého Antef úzkostlivě drží stranou velkého světa, krev mého otce?
Má matka chtěla být dokonalou královnou, manželkou a matkou po boku dokonalého krále, manžela a otce. Nedokázala a snad ani nechtěla vyrovnat se se zklamáním, které jí Achnaton připravil. Pro Kiju prostě dokonalý byl: svým postavením, svým bohatstvím, svou mocí. A co Anchenré? Ta na pohled tichá, mírná a smířlivá dívka, ve skutečnosti však tvrdohlavá a zásadová? Působila by na něj jemně, nenápadně, ale účinně jako na malého Tuta? Jakým směrem? Co to bylo za tajemnou záležitost, která dokázala vyvést z míry samotného Aje? Matku ze svých piklů vynechali. Byli přesvědčeni, že by se i přes své odcizení proti otci nikdy nepostavila? Mohla by ta záhadná věc pomoci nám, nynějším vládcům Obou zemí? Kdo ví … Spíš ne, tehdy byla úplně jiná situace. Aton vítězně vládl zemi Kemet, kdežto dnes -
Ve dveřích stanul Hapu:
„Dovol, paní, abych tě prohlédl.“
„Objevil ses právě včas. Dej mi ještě tu medicínu, cos mi podal předtím než jsem usnula!“
Hapu se zachmuřil:
„Královno, ten lék může být velmi nebezpečný a není radno užívat ho často.“
„Hapu, já trpím! Aspoň trošku… Přikazuji ti to!“
Lékař protáhl obličej a zmlkl, ale už bez odporu mi donesl pohár, na jehož dně se leskla malá loužička. Důkladně jsem ji vysrkala, byla jsem dokonce v pokušení vytřít pohár prstem. Rozechvívalo mě tušení, že přijdu ještě na něco velmi podstatného. Usilovně jsem myslila na matčin poslední rozhovor s Anchenré, na otcovu krev na Anchenréiných šatech …
… a prchavé chvíle se řítily mou hlavou, až tu byla ta pravá. Nefernofruré a Setepenré se s křikem perou o panenku, matka je nevrle okřikuje. Já sedím v koutě potichu jako myška a maluji si. Koutkem oka vidím, že přišla Anchenré. Matka jde k ní a ptá se:
„Kdo?“
Anchenré odpovídá:
„Aje.“
Tu vstávám, přitulím se k matčině boku a zírám na krví potřísněné Anchenréino roucho, ale zároveň křičím:
„Vždyť já to věděla celou tu dobu! Ty odporný vrahu! Proklínám tě! Proklínám tě!“
Otevřu oči a vidím, že ve skutečnosti jsem nekřičela, jen jsem se zmítala v zoufalé snaze vydat hlásek. Nade mnou se sklání Hapu a vyčítavě i polekaně říká:
„Vidíš to, paní, vidíš …“
Ano, měla jsem, co jsem chtěla, dostala jsem to strašné, vytoužené tajemství. Bude se mi s ním žít líp? Sotva …
Ještě řadu dní jsem proležela v horečkách a slabosti, ano, i v nářku nad mrtvým dítětem, a Tut sedával u mě a držel mě mlčky za ruku.
Až konečně nastal den, kdy mi pomohli sejít do zahrady a já se po dlouhé době mohla se svým manželem projít mezi pestrými květinovými záhony a po stinných zákoutích. Sotva nás košatá sykomora skryla před zvídavýma očima, sevřel mě Tut v náručí a mezi polibky mi říkal:
„Anchi … můj živote … lásko … jsme mladí … máme víc času než oni … dokážeme to ...“
A já se chvěla a plakala láskou. Utřel mi slzy:
„To jsem nechtěl.“
Vzal mě pod paží a zase mě zvolna vedl po cestičce. Polohlasně hovořil:
„Abys nebyla překvapená: nechal jsem vyměnit skoro všechno služebnictvo v naší kuchyni.“
„Ty myslíš, že … že můj potrat - „ užasle jsem k němu vzhlédla.
„Jsem si tím téměř jistý,“ řekl a jeho mladá tvář se pokryla mrakem.
Ach, ten pocit, že ještě pořád mám naději …! Zároveň však na mě dolehlo vědomí, jak jsem vyčerpaná a slabá. Vzdychla jsem:
„Dívky si v deseti letech ještě hrají s panenkami, zatímco nás už učili umění vládnout. Ve věku, kdy si dívky s chichotáním šeptají, jak asi vypadá milování a sní o budoucích ženiších, my už spolu spávali a přišli o první dítě. Tute, oni nás okradli! Vzali nám naše dětství!“
„Necítím se o nic zkrácen!“ vyjel, ale ze způsobu, jak vraštil obočí, jsem vyčetla jeho nejistotu. Nadlouho se odmlčel, než se ozval znovu:
„A ještě něco. Ale nesmíš se lekat! Jutenheba zmizela.“
Vytřeštila jsem oči.
„Ne, nelekej se! Všechno nasvědčuje tomu, že se jí nic nestalo, že odešla sama. Dokonce si odnesla všechny svoje věci.“
Co si usmyslela ubohá, divná, vyděšená Jutenheba? Že by jí královský palác už nepřipadal dost bezpečný? Hrozí se nové katastrofy, nové „nešťastné náhody“? Anebo se skutečně stala další obětí molocha moci? Její zmizení vrhlo do mých dní temný stín, ale zároveň ve mně probouzelo i jistou vzpurnost, která mě už dávno opustila na lůžku plném bolesti.
Ano, nyní to byl můj manžel, kdo vytáhl do boje za pravou víru. Myslím však, že spíš se bil sám za sebe než za Atona. Dospěl, omrzelo ho nechat se vodit za ruku od starce, který začínal být těžkopádný a zapomnětlivý, konečně chtěl vládnout sám a po svém. Aton mu k tomu skýtal báječnou záminku. Já jsem Tutovi stála věrně po boku, ale moje skutečné přesvědčení bylo v té době už jiné. Nebýt manžela, dávno bych vzala na milost ostatní bohy, jež jsou stejně jen jinou Atonovou podobou, jen kdyby v mé náruči spokojeně vrnělo zdravé děťátko! Senmut ode mě dostal už třetí dar k narození dítěte a moje paže byly stále ještě prázdné! Toužila jsem po miminku víc než po vítězství Atona, zároveň mi však chvíle modliteb přinášely potěšení, úlevu a víru ve vyšší spravedlnost, víru, že mě někde přece jen čeká odměna za mé utrpení, zatímco ten hrozný stařec bude za své viny navěky zatracen. A tak jsem dál všemožně pomáhala svému manželovi až do onoho dne na konci záplav, kdy mě přišel pozdravit před projížďkou v poušti, veselý a svěží. Zářil jako bůh, když mi s úsměvem zamával a zmizel i se svou družinou v oblacích prachu. Proč mě nic nevarovalo, proč jsem ho nezavolala zpátky?
Večer mi ho přinesli. Levou tvář měl odřenou až do krve a bylo vidět, že má zlomenou levou nohu, ale jinak vypadal naprosto netknutě. Podle Hapua byl příčinou smrti silný náraz hlavou o zem při pádu. Říkali mi něco o splašených koních a převrženém voze, já se dívala na mrtvého a pak jsem se bez ducha skácela k zemi.
Když jsem se probrala, ležela jsem na svém lůžku s mokrým obkladem na čele a kolem kvílely služky. Oplakávaly mladého krásného pána. Možná, že je obšťastňoval, když jsem stonala po potratu, kdo ví. Teď bych mu je ráda dopřála třeba všechny, jen kdyby tu stál usměvavý, živý!
Nemohla jsem déle snášet ten nářek.
„Všechny ven,“ vykřikla jsem, „a pošlete mi Senmuta!“
Udiveně a dotčeně zmizely.
„Senmute,“ oslovila jsem přicházejícího muže, „vezmi si paryrus a piš!“
Tehdy jsem mu nadiktovala onen dopis, který způsobil rozruch na dvou královských dvorech a téměř vyvolal ničivou válku dvou říší. Bylo mi totiž jasné, že mě musejí provdat, aby země Kemet opět měla pána. Předpokládala jsem, že mým manželem se stane Haremheb, a to jsem nemohla dopustit. Písemně jsem oslovila chattijského krále Šuppiluliumaše:

„Říká se o tobě, že máš mnoho synů. Tedy mi jednoho dej! Bude mým manželem a v zemi Kemet králem. Což si mám vzít svého sluhu, udělat ho manželem a pak si ho vážit?“

Senmut psal a jeho obličej pod načesanou parukou byl ztuhlý a bledý. Nadiktovala jsem mu ještě všechny potřebné plné moci a doporučení pro svého posla a pak jsem se ho zeptala:
„Nyní víš, co stojí v těchto listech. Chceš je dovézt do říše Chatti?“
„Ano,“ odpověděl.
„Je to velmi nebezpečné.“
„Přesto chci jet.“
„Senmute,“ zašeptala jsem, „už dávno se chci zeptat, proč jsi to všechno dělal. Líhal se mnou, pak zase ne, a přesto mi věrně sloužil. Jistě to bylo pro všechny pocty, které ti u dvora vzešly?“
„Neříkám, že ne,“ trochu se ušklíbl. „Komu by nebyly příjemné pocty a bohatství? Byl by blázen, kdo by se jich dobrovolně zříkal. Ale to je jen půlka pravdy …“
Náhle se mi vrhl k nohám:
„Proč má žena Nofret i přes všechnu mou lásku necítí v mé náruči žádnou rozkoš? Co mám z toho, že dokážu rozvzdychat kdejakou otrokyni nebo záletnou manželku, když mému srdci jsou lhostejné? Tolik jsem ti vděčný, žes mi dala poznat, jak chutná vášeň spojená s citem! Nikdy ti nemohu dost poděkovat, žes mi dovolila to prožít,“ šeptal a líbal lem mého roucha.
Jeho upřímnost mě zasáhla v samém středu mé bytosti. Nikdy jsem u něj nepředpokládala takovou hloubku citů! Rozechvěle jsem řekla:
„Vstaň, Senmute, a podej mi ruku. Tak … zde je můj královský prsten se skarabeem na znamení, že jsi vskutku můj posel. Vezmi si s sebou dva muže z mé stráže a neprodleně se vydej na cestu. Můžeš se rozloučit doma, ale cíl a účel své cesty uchovej v tajnosti. Jdi! Aton tě provázej!“ vztáhla jsem k němu ruce a přitom mi blesklo hlavou, že snad jednou, někdy …
Zpozoroval ten záblesk, pochopil tu myšlenku. Jeho oči se rozjasnily. Uklonil se a chvatně odešel. Můj ubohý, ubohý Senmut, s bláhovou nadějí jel vstříc smrti!
Teprve po Senmutově odchodu jsem splnila svou povinnost hořekovat nad manželovým tělem spolu s dvořany a sluhy, ač bych nejraději zalezla do ústraní jako raněné zvíře a tam prolila své slzy nepozorovaně a nerušeně.

Zatímco kněží vab připravovali tělo mého manžela na cestu do věčnosti, byla pro něj kvapně chystána celkem skromná Ajova hrobka, neboť královská hrobka pro Tuta byla dosud jen zhruba rozestavěna. Nikdo netušil, že ji bude tak brzy potřebovat! Čas ubíhal od setí ke sklizni a já se s úsměvem probouzela do přívětivých jiter, avšak hned první myšlenka „Tut už není“ zničila vždy mou radost z nového dne. Ale nejstrašnější byly pozdní večery, za kterých mne napadalo, co se asi právě teď děje s mým drahým. Naše pohřební obřady mi dřív připadaly nanejvýš správné a přirozené, ale nyní jsem se otřásala při pomyšlení, jak je Tutovo tělo zbavováno vnitřností a vysoušeno natronem, jak se toho hladkého těla, jež patřilo jen mým dlaním, dotýkají cizí lhostejné ruce, pro které je nejspíš jen kusem masa, které je nutno upravit do předepsané formy.
Pohřeb byl téměř za tři měsíce. Vyžádala jsem si od Hapua lék, který by mi dovolil přestát chvíle, kdy budu muset jako řádná manželka lkát nad zlatou rakví. Hapu mi tentokrát bez námitek vyhověl a byl to výborný lék, neboť se dostavil pocit, že ne já, ale nějaká jiná žena kráčí za dřevěnými saněmi s rakví, taženými volským spřežením do nehostinného údolí plného písku a kamení. To ona naříkala nad odchodem muže, ona vzpomínala všech rozkoší, které jí poskytl a o něž je teď ochuzena. Ach, jak by všechno bylo snadné, kdybych postrádala pouhou rozkoš!
Rakev byla snesena do hrobu, kde už Tuta očekávaly mumie našich dcerušek, a kněží v čele s Ajem provedli obřad otvírání úst. Tu jsem pocítila, že on tam prostě nemůže zůstat mezi vším tím zlatem a drahokamy bez sebemenšího spojení s nádherným světem nahoře plným barev a vůní. Vylétla jsem z hrobky, vytrhla z rukou kterési služky květinový věneček a ještě než zavřeli skříně okolo sarkofágu, položila jsem ty květy na jeho neživý obraz.
Moudrý Hapu usoudil, že jeho lék přestává působit, a sotva jsem vyšla z pohřební komory, nabídl mi další doušek. Řekla jsem mu:
„Hapu, příteli, tvůj lék je vskutku jedinečný a bohatá odměna tě nemine, ale měl jsi ho namíchat ještě silnější, abych mohla odejít nadobro za svým milovaným.
Na to mi vážně odpověděl:
„Tvůj život ti byl propůjčen jako vzácný dar, i nemůžeš se ho tedy jen tak vzdát.“
Nechci takový dar! Kde je můj muž, kde mé děti, rodiče, všichni, jež jsem milovala? Křičela jsem však jen ve svém nitru, neboť na mne hledělo příliš mnoho očí a po uložení mrtvého do hrobu se již nesluší projevovat svůj žal…

A zatímco se toto dálo v zemi Kemet, ujížděl Senmut stále k severu, až dorazil na dvůr chattijského krále. Můj dopis uvedl Šuppiluliumaše v nesmírný úžas. Myslím však, že záhy shledal dosud neslýchaný návrh na spojenectví velmi zajímavým. Vždyť dvě tak mocné říše by spjaty přátelským poutem mohly vládnout celému světu! Přesto opatrný chattijský král vyslal své dvořany do Vésetu, aby si neuvěřitelný návrh potvrdil. A tak se vše dověděl Aje.
Jednoho večera vstoupil neočekávaně do mých komnat a v ruce svíral hliněnou tabulku s Šuppiluliumašovou pečetí.
„Tys psala chattijskému vládci, královno?“ zeptal se.
„Ano,“ odpověděla jsem.
„Je to vynikající nápad,“ řekl, ale jeho ústa byla stažena do tvrdé čárky a já zůstala v nejistotě, jak byla jeho slova míněna. Chvílemi se mě zmocňovala bláznivá naděje, že po mém boku vskutku usedne cizí princ, který nemusel zradit Atona a na jehož rukou neulpěla Achnatonova krev. Ale pomyšlení na Ajova sevřená ústa vždy zadrželo rozlet mých představ.
Záhy přišly do paláce dvě zprávy. Ironií osudu a zpožděním poslů dorazily současně. První z nich oznamovala, že princ Zannanza vyrazil na cestu, aby se stal mým manželem a vládcem Černé země, druhou nám král Šuppiluliumaš vypovídal válku, neboť průvod byl na cestě přepaden a princ zabit.
Haremheb musel okamžitě odjet k pohraničním posádkám. V této pohnuté době se mu nechtělo ode dvora, ale nebylo zbytí. A sotva se za ním zavřely městské brány, ustanovili mocní mužové země na pokyn boha Amona novým vládcem Aje, který získá nárok na korunu sňatkem s Anchesenamon, dcerou královskou a vdovou po králi. Když mi to oznámili, propukla jsem v nezadržitelný smích. Musela jsem se smát, nechtěla-li jsem křičet a plakat. Nebetah mi později řekla káravě:
Tvá reakce, královno, se zdála všem pánům velice nevhodná a nepatřičná.“
Mohla jsem ji okřiknout: „Kdo vůbec jsi, že se opovažuješ mi něco vytýkat?“ale mlčela jsem. Aspoň vím, jak na tom s Nebetah jsem.
Večer po provedení obřadů a po hostině mě zavedli do Ajových komnat. Aje seděl na lůžku a popíjel cosi z poháru. Protože jsem se na chodbě střetla s odcházejícím Hapuem, napadlo mě, zda se nejedná o nějaký nápoj k povzbuzení mužnosti, vždyť Aje už byl starý, tak starý! Až dosud jsem doufala, že nebude trvat na naplnění našeho sňatku, ale nyní se všechny mé naděle rozplynuly. A opravdu, Aje mě vyzval, abych se svlékla, leč nápoj nepůsobil tak jak měl, a tak po mě začal požadovat různé věci, odporné věci, aby se jeho mužnost probudila. To jsem nemohla snést, i vykřikla jsem:
„Co se to opovažuješ, ty bídný slouho! V mých žilách proudí svatá krev faraónů, ty mi nemáš co rozkazovat!“
„Tvá svatá krev,“ ušklíbl se Aje, „tvá svatá krev je notně zkažená, když nedokázala udržet při životě tvé děti!“
Ach, to byla hrozná, šílená slova!
„Hnusáku, Požíračka duší už si na tebe brousí zuby!“ zavyla jsem a utekla.
Poté jsme se v soukromí už nesetkali. Při veřejných událostech jsem seděla vedle něj na trůně, ale ani se na mě nepodíval, jako bych byla vzduch.
Za pár dní mě v nejhlubší noci potichu vzbudila služka Anat:
„Paní, je tu M´Buna, vlastně Sethi.“
Rázem jsem se probrala:
„Přiveď ho!
„Je tu, stojí tady za mnou.“
„Sethi!“
U mých nohou poklekl temný stín. Vztáhla jsem ruku a nahmatala krátké kučeravé vlasy a rozpláclý nos černého muže, jednoho z těch dvou, kteří odjeli se Senmutem.
„Pověz mi, co se stalo! A kde jsou ostatní?“zašeptala jsem.
„Přepadli nás v noci. Můj bratranec právě držel hlídku. Podřízli ho ještě před útokem. Pak se na nás vrhli. Pan Senmut je mrtev. Zahynul v boji po boku chattijského prince. Oni … byli oblečeni jako lupiči z pouště a měli zahalené tváře, ale já poznal hlas muže, který je vedl. Byl to Pramesse!“
„Děkuji ti, Sethi, žes mi to přišel říct. Tušila jsem to i bez tebe, ale stejně ti děkuji.“
Postavila jsem se na náhle zesláblé nohy a potmě jsem přistoupila k truhle, kde ještě zůstalo několik Tutových suknic. Nahmatala jsem jednu z nich, vylovila jsem i plášť a svazek stříbrných kotoučků.
„Na, vezmi si to, Sethi. Převleč se a jako vznešený pán odjeď domů, do země Kuš. Nebo cestuj radši jako chudák, to uvaž sám. Víc pro tebe nemohu udělat.“
„Aton mě odmění,“ řekl přesvědčeně. Najednou jsem nemohla promluvit, oči se mi zalily. Jen jsem mávla rukou k východu. Anat Sethiho opatrně vyvedla z paláce a já v pláči znovu ulehla. Nebylo tedy všechno marné? Ještě někde žije víra mého otce, nezemřela navěky? Učinil můj otec pouze první krok, po němž budou následovat další a další, zvolna, ale stále kupředu, až nastanou dny, kdy … kdy … nevím vlastně, co bude, ale doufám, že přijdou doby, kdy každému člověku bude dopřána plná míra štěstí. Bez této víry by nemělo cenu vůbec žít, o něco usilovat. V poslední době mě napadají znepokojivé myšlenky, třeba že muži na trůnu přicházejí a odcházejí, nahrazováni jinými, ale Řeka nepřestává rozlévat své vody a lid nadále seje a sklízí, žije, přese všechno žije dál a zajisté by žil i bez svých vládců, kteří mu mu mnohdy nepřinášejí nic dobrého. Není tu už nikdo, s kým bych si o těchto věcech mohla promluvit, a ani toho neželím. Má cesta se končí.
Bohové byli milostivi k zemi Kemet. Chatttijská vojska se neodvážila na nás zaútočit a válečný konflikt se po několika menších střetech rozplynul do ztracena. Haremheb zanechal vojsko pod vedením věrného Pramesse a vrátil se ke dvoru. V jeho studených očích čtu bezbřehou nenávist k Ajovi. Já sama, jak šel čas, začala pociťovat k muži, jenž je pouze navenek mým manželem, spíš respekt a můj odpor se smísil s jakýmsi podivným pochopením a uznáním. Vždyť tento muž urazil za svůj život vskutku dlouhou cestu z obyčejné rodiny až do královského paláce, neváhal odstranit samotného Atonova syna a ve věku, kdy jsou ostatní ukládáni do svých hrobů, on se stal pánem Obou zemí! Léta se držel zdravý a svěží, ale v poslední době očividně chátrá na těle i na duchu a jeho dny se nachýlily. Veškerou státní korespondenci vyřizuje Haremheb, to on rozhoduje a jen čeká, až mu sladké ovoce moci padne do klína. Avšak nebude to moje ruka, z níž ho přijme!

Uzavírá se mé vyprávění. Teď tedy vím z minulosti skoro všechno, kromě toho, jak vlastně doopravdy zemřel můj manžel. Je-li to tak, jak se domnívám, jsou pachatelé na dosah ruky a přesto jsem vůči nim bezmocná, já, nejvýše postavená žena Obou zemí. K pláči – či k smíchu? Podle toho, z které strany hledíme, neboť všechno na světě má dvě strany a kdo může říct, která je ta správná?
Nevím také, co se odehrálo za dveřmi Achnatonovy ložnice mezi ním a Anchenré. Ale cítím, že je dobře, že radostné chvíle lásky zůstaly jejich tajemstvím. Věřím, že Anchenré mu vyprávěla ty nejkrásnější pohádky. A do jeho očí vstoupily šťastné slzy a jeho ústa pozbyla rysů krutosti a pýchy…
Jak krásné je snít! Dokázala bych ve snění navzdory svým ztrátám prožít ještě mnoho let, jen kdyby mi zůstal aspoň jeden jediný blízký člověk. Třeba Senmut… Ale nemám nikoho. Ve věku, kdy Anchenré rozevřela náruč své osudové lásce, já už nemám nic než marné vzpomínky a zemřu stejně jako má matka na zlomené srdce.
Nebetah nade mnou právě vzdychá:
„Paní, paní, zase jsi nic nesnědla! Víš, že Hapu říkal, že oslabené tělo snáze podléhá nemocem!“
Ale přitom si s mým zdravím vůbec nedělá starosti. Vidím jí na očích, že myslí na večerní pletky s mladými dychtivými pány, a možná i na zlato, které dostane od Aje či spíš od Haremheba za to, že mě pozoruje. Ale Anchesenamon už je hodná, dobojovala svůj boj! Dávno jsem se vzdala pokušení povolat ke dvoru Anchenréina syna Ipyho, možná mého bratra. Na něj už nedopadne stín zlatého trůnu, nesmím zasáhnout do jeho života, i když se v minulosti naše cesty na okamžik v jednom bodu protnuly.
Den od dne slábnu a trápí mě jen pomyšlení, zda najdu na Rákosových polích svého milého. Kněží tvrdí, že ano, ale jak to mohou tak jistě vědět, když odtamtud se nikdo nevrací?
Dnešní noci jsem však měla sen. Nejdřív jsem plna hrůzy sledovala, jak se moje ka řítí do černé hloubky. Najednou temnota začal prchat a vůkol se rozlil Atonův vítězný jas. Sám Aton mi kráčel v ústrety. Každičký kousek jeho oděvu zářil zlatem a jeho tvář byla tváří mého otce, když byl ještě mladý a plný nadšení a velkých plánů. S úsměvem mi kynul a vedl mě k loži, na němž spočíval nahý Tutanchaton. Nejdřív jsem se lekla, že je mrtvý, avšak vzápětí jsem pochopila, že hluboce a klidně spí. Pomalu zvedal víčka a jas kolem mě sílil. Pak ke mně vztáhl paže…
Ach, má lásko, jak po tobě toužím! Najdu si tě za černou propastí! Čekej, já přijdu! Máme před sebou celou věčnost.