"Pobělohorské zápisky" (deník: Přednáška o bitvě na Bílé Hoře)
"Pobělohorské zápisky" (deník: Přednáška o bitvě na Bílé Hoře)
- Plzeň, 10. 11. 2021
"Konečně můžeme říkat, co si myslíme. Takže zbývá jediné - naučit se myslet."
(Jiří Faltus, básník, ekonom; Antologie českého aforismu)
Aby člověk pochopil řečnický projev, knihu či evangelium, potřebuje pochopit slova v nich obsažená. O pár slov rozšířím svůj soukromý lexikon i nyní.
Když jsem přijel na hornobřízský bulvár 1. Máje, byla už tma.
V čamaře, šále a čepici jsem proplul chladným podvečerem do suterénu
obchodního domu, nového kulturního střediska maloměsta. Prostor, poznamenaný
brutální vraždou, mordem středověkého, podlého charakteru, plnil se pomalu pravidelnými frekventanty přednášek, pořádané tamním, kulturně velmi prospěšným, činorodým spolkem Betula Viridis.
Bitva na Bílé hoře - osudová křižovatka českého národa.
V Plzeňském kraji a možná i v celé střední Evropě byste těžko našli většího odborníka na raný novověk, tedy právě období Třicetileté války, než muže v ležérním saku, který nyní mžourá na špatně instalovaný dataprojektor (montážní firma dávno za humny).
Profesor PhDr. Jan Kumpera, CSc., historik, vysokoškolský učitel, spisovatel a také
komeniolog.
Rozepisovat celou problematiku střetu u letohrádku Hvězda, na kopci ve výšce 382 m. n m., by bylo nošení dříví do lesa. Mým cílem ani není nějaké komplexní přetlumočení přednášky.
Avšak musím se současně rozloučit s původním záměrem odnést si z této historické seance pouze tři nejzajímavější myšlenky a ty si zapamatovat do konce svých věků.
Bude jich totiž podstatně víc.
České země si své nízkopudové válčení již vytrpěly dost, a zejména v náboženství u nás panovala jistá tolerance, dalo by se tedy říci, že jsme byli dál než zbytek říše.
Habsburkové začali mít postupem času větší a větší problém s naší liberálností i vlastenectvím.
Začali provokovat drakonickými nařízeními s cílem vyvolat konflikt.
Rudolfův majestát, který garantoval náboženskou svobodu, byl opakovaně porušován.
To vyústilo ve známou pražskou defenestraci, kdy z okna vylítli Slavata s Bořitou i se svým odborníkem na gramatiku, písařem Fabriciusem.
Ferdinand II. nakonec Rudolfův majestát teatrálně přestřihl.
Jako Plzeňáka mě přirozeně zaujala zmínka o obléhání Plzně (1618), které předcházelo, spolu s dalšími dílčími šarvátkami, bitvě na Bílé Hoře (1620).
Tehdy se jednalo o jednu z prvních bitev české revolty. Do Plzně se stahovala jako do úkrytu spousta katolických šlechticů i kněží, kteří se báli perzekucí, s cílem utéct dál na západ.
Generál Mansfeld obléháním (vyhladověním) za postupného zbrojení novými rekruty město nakonec skutečně dobyl. Z jeho strany se jednalo o tzv. žoldnéřský způsob boje, který ho stál dost peněz, ty si vyžádal po dobytí od města jako válečné reparace a slib, že město nevypálí (120 000 guldenů a 47 000 florintů). Bitvy na Bílé Hoře se ovšem nezúčastnil a zůstal lenošivě v Plzni.
Profesor Kumpera ho nazývá pletichářem, jiné, především starší prameny, o něm nezřídka hovoří jako o čestném, rovném muži. Osobně se kloním k názoru p. Kumpery, neboť Mansfeld si před incidentem na Bílé hoře, při tažení
císařsko-ligistických vojsk, řekl o nesplnitelné podmínky, za kterých hodlá kapitulovat. Nakonec ze svých velkohubých požadavků slevil, tím si vyjednal neutralitu, a mohl se poflakovat po "svých" plzeňských ulicích.
Nevím, zda se tehdy vojevůdce věnoval obžerství někde na hradbách, v nynější plzeňské hospodě U Mansfelda, ale já si tam vždy před fotbalem pochutnám na epochálním ležáku. Restaurace je to pěkná, což o to, ale jindy se jí vyhýbám, zdá se mi povrchní, možná právě po svém jmenovci trochu "licoměrná".
Padla zmínka i o udatném plzeňském katovi, který při obléhání bránil Plzeň natolik sveřepě, že byl jako jediný obránce po dobytí popraven.
Celkem se hlavního bělohorského klání, 8. listopadu 1620, zúčastnilo 50 000 vojáků, 20 tisíc na straně královsko-stavovského vojska, 30 tisíc pak na straně císaře. Na obou stranách bojovala směs národností, přesvědčených fanatiků i oportunistických, podplacených žoldnéřů. Bitva netrvala ani dvě hodiny a skončila fiaskem pro české
stavy - úprkem - většina padlých byla trefena do zad.
Moravské stavy, vedené Jindřichem Šlikem, trochu zabojovaly, i když spíše kvůli kamenné zídce, jež zabránila jejich ústupu. Jejich zápolení se silnějším nepřítelem vstoupilo do lidových písní i vlasteneckých bájí.
"Čeští kacíři" zvolili po bitvě každý jiné řešení. Někdo uprchl, někdo věřil, že se situace urovná a rázem žadonil o milost v šatlavě. Zajatí páni skutečně věřili v omilostnění, a jakmile se před nimi začalo skloňovat slovo poprava, sepsali omluvu.
Despotický Španěl Martin Huert, který Čechy nenáviděl, se například zasazoval až o genocidní, rasistické tresty. Někdy se říká, že právě po něm nám zůstal pojem "zhurta".
27 křížů na dlažbě Staroměstského náměstí v Praze symbolizuje nejrozsáhlejší oficiální a veřejnou exekuci v našich dějinách. 24 pánů bylo sťato a 3 oběšeni. Kat Mydlář použil celkem čtyři meče, a protože byl sám utrakvista, každého nechal před stětím pomodlit.
Do dneška se historici přou, zda čeští stavové jednali správně, nebo zda bylo jejich povstání velkým přehmatem.
Pravdou zůstává, že od té doby to šlo s našinci z kopce. Třicetiletá válka poznamenala naši kulturu možná nejvýrazněji v dějinách. Negativně. Spoustu lidí zemi pod tlakem okolností opustilo a čeština téměř zanikla. Represe nabraly
na intenzitě a kdekdo z pozdějších obrozenců už ani nevěřil, že se náš milovaný jazyk ještě někdy vrátí zpět, třeba jako jediný úřední - jak tomu je dnes a jak tomu bylo i před třicetiletou válkou.
Takže díky, všichni buditelé 18. a 19. století, za tohle unikátní - velkolepé (!) vzkříšení naší řeči. Díky, že si tu teď mohu plkat tímto květnatým lingvistickým (puristé prominou) skvostem a hledat pro vás vzletné přívlastky.
Dlužno dodat, že pozdější nacionalismus nebyl nikterak útočný, spíše bych to přirovnal k nadšení pro češtinu - spoustu těchto "disidentů" velebilo češtinu, ale psalo o ní v němčině.
I z veřejného mediální prostoru často slýcháme, v souvislosti se založením našeho státu nebo v kontrastu s mnohdy sporným počínáním čs legií, fráze jako"odčinění Bílé hory", případně že se nad námi od té doby tyčí ona "palma mučedníků".
Žádná legrace tyhle diskuze, totiž - vždy bez kýženého konsensu.
Kdo by si snad myslel, a najdou se tací, že dnešní doba je nepřehledná, místy i krutá, nechť oddá se plně víře, že... bylo hůř.
Jestliže si dneska můžeme přečíst o jedné události z dvaceti různých novin (byť zkorumpovaných), vyměnit si názory napříč celou zemí i světem během několika minut a zhlédnout k tomu video z jistě bezpečnostních kamer, jsme na tom
o něco líp, než sedláci, kteří sbírali informace především v kostele či klevetěním na polích nebo v hospodách.
O blížící se pohromě se často dozvídali se zpožděním jednoho pluku - vstoupivšího a právě drancujícího sedlákovo opečovávané hospodářství, neřkuli jeho ženu.
Profesor Jan Kumpera na závěr přednášky parafrázoval oblíbenou citaci svého kamaráda:
"Kdo zná historii, je moudřejší, ale určitě ne šťastnější."
...
slovníček pojmů:
čamara - druh pánského kabátu
komeniologie - věda, kterou založil slovenský historik Ján Kvačala, zabývající se studiem života a díla
Jana Ámose Komenského
drakonický - přísný, krutý, neúprosný
utrakvismus - stoupenci se označovali jako utrakvisté nebo také kališníci; křesťanská konfese, která vzešla
z husitství a trvala až do rekatolizace po bitvě na Bílé hoře
kalvinismus - reformační proud v křesťanském myšlení, který vychází z učení Jana Kalvína; vedle luteránství
je nejvýznamnější z protestantských náboženských směrů
luteránství - (luterství, luteranismus) - křesťanské protestantské vyznání vycházející z odkazu a teologie
Martina Luthera, Phillippa Melanchthona a luterské reformace; nejhlubší kořeny má luteránství v Německu
a Skandinávii
politruk - politický komisař, slangově, hanlivě - ideolog, dogmatik; profesor Kumpera: "Doprovázen
svými fanatickými politruky, rozhodl se radikálně."
purismus - úsilí o stylovou čistotu; v lingvistice představuje literární úsilí o čistotu národního jazyka a literárních
děl od cizích slov; purista raději vymyslí své slovo, než aby převzal anglicismus
švadrona - jízda, jezdectvo, eskadrona
animozita - předrážděnost, zaujatost, předpojatost vůči něčemu/někomu; profesor Kumpera: "Mezi luterány a kalvinisty
například panovala silná animozita, ač oba proudy byly protestantské."
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
TiskKomentáře
Člověk musí leccos překousnout. Skoro jsem radši, že jsem se dal na techniku a nejsem z dějin minulých až tak nešťastný.
Málokdy se podaří mistrovský kus, jako herecké trio Hrušínský-Höger-Bohdanová ve filmu Čest a sláva, snad se nepletu r.Hynek Bočan.
Napadá mne paralela nevraživého rozdělení současné společnosti ve věci vlastnictví jediné svaté a správné pravdy, kdo je vinný a kdo ne. Budou-li zase nějaké Lipany, snad se budeme mlátit jen klávesnicemi. Protože i r.1620 byl jen důsledek lidských nesnášenlivostí. Nebo ne?
12.11.2021 11:09:37 | Lesan-2