Byl to duch?

Dnes ráno v šest hodin mě probudilo štrachání a šustění peřin vedle mě. Tom si přišel lehnout za mnou namísto jeho oblíbeného ležení v obýváku u počítače. "Ahoj, co je, prosím tě?" Asi nějaká mimořádka, pomyslela jsem si.

"Normálně, tam v obýváku se mnou někdo je!"

"Cože?"

"No - nejsem tam sám, prostě, sakra!"

"A kdo tam je?"

"To nevím! Ale neustále chodí po koberci sem a tam, přešlapuje a kouká na mě!"

"Jak to, že nevíš, kdo to je, když na tebe kouká? Tak ho asi vidíš, ne?"

"No, nevidím, ale slyším, kouká na mě, cejtím to!"

"To si snad ze mě děláš srandu, ne?"

"Nedělám, zkoušel jsem to vydržet, ale to dlouho nevydržíš, cejtit že na tebe někdo kouká, radši - jsem přišel za tebou!"

"Hm, tak já budu poslouchat taky" - dveře z obýváku do ložnice zůstaly otevřené...chvíli jsem bedlivě poslouchala a skutečně jsem slyšela jakési tiché šátravé zvuky."Tome, to seš ty, děláš to naschvál nohama pod peřinou, abych si myslela, že je to ono!"

"Ne, přísahám, že to nejsem já! Prostě tam někdo chodí a určitě je to pan Skřivánek, co ležel mrtvej před třema měsíci v tom bytě nad náma, než ho našli příbuzní. Teď tam dělají přestavbu jádra a tomu jeho duchovi se ten rámus a bordel nelíbí, tak se prostě přestěhoval k nám, no! To je takovej ten, co byl nemocnej a divně zeširoka našlapoval, víš?"

Snažila jsem se uvidět Tomovu tvář, ale v tom ranním šeru či skoro tmě jsem viděla jenom obrys jeho tváře. Kecá jako vždycky, nebo ne? Opatrné šátravé zvuky se ozvaly znovu a skutečně jsem měla dojem, že jsou slyšet z obýváku. Popadl mě špatný pocit. Vzpomněla jsem si na debatu o paranormálních jevech a začala se bát. Má se prý na ducha promluvit a říct mu, aby odešel. A když neposlechne, seřvat ho. No, pěkně nám ten den začíná!

"Hele, běž pryč, jo? Tady bydlíme jenom my dva, my tě tady nechceme!" zahalekala jsem nahlas. Ticho. Šátravé našlapování přestalo. V tichu jsem slyšela jenom tikání hodin a pulsování krve v mých uších.

"Vidíš - a je pryč!"

"Jak to víš?"

"Normálně, cejtím to. Nastala úplně jiná atmosféra, prostě šel odtud jinam!"

"Tome...!"

"Co je?"

"Mně se chce čurat!"

"Tak běž."

"Ale já se bojím jít přes obývák".

"To jako mám jít s tebou na záchod, jo?"

"Jo."

"Jéžiš, tak jo" a vylejzá se mnou ze dvojlůžka. "BAF!" houkne mi do ucha.

"Fuj, ty seš ale vůl, víš, jak jsem se lekla? Ty si děláš ze mě srandu, že jo?"

"No jasně, Haninko, že mi taky věříš! Prostě mi bylo blbý jen tak za tebou přilézt, když jsme spolu už tak dlouho nebyli, chachá."

"Já tě zabiju, ty dobytku, koukni, jak jsem kvůli tobě strachy zpocená, já se jdu teda vyčurat, ale počkej, co ti pak udělám!"

"No, tak to jsem zvědavej, co se mnou uděláš, miláčku!"



Vrátila jsem se cobydup plná lákavého tušení, co bude a zavřela pečlivě dveře do obýváku, protože co kdyby náhodou?



PRÁSK! Obrovská rána a následné řinčení nám oběma vyrazilo dech. Vedle něco spadlo na zem! Teď jsme ale opravdu dostali strach.

Tom vyhlédl opatrně ze dveří do obýváku. Na zemi ležela ve střepech fotografie mého bratra, který zemřel před třemi lety v Americe. Uvědomila jsem si, že dnes má výročí nedožitých padesátých narozenin.

"Víš, já se ti jenom styděl říct, že se fakt bojím, já si srandu vůbec nedělal!"