Šestá záhada - Půda

Svojí nejlepší kamarádku jsem poznala ještě dřív, než jsem nastoupila do první třídy. Naše maminky si také dobře rozuměli a po škole nás braly na procházky. Moje sestra byla v té době ještě miminko. S kamarádkou jsme si hodně často hrály, nejčastěji jsme si hrály u nás, hlavně na půdě. Máme půdu plnou krabic s věcmi po prababičce a babičce z matčiny strany. V zadní části půdy jsem si udělala takovou svojí schovávačku, neměla jsem pokojíček, tak jsem si chodila hrát na půdu. Měla jsem tam starou matraci, o které jsem říkala, že to je můj gauč.
S kamarádkou jsme jednou na téhle matraci seděli, mezi námi bylo moje morčátko a povídali jsme si. Najednou se proti nám něco mihlo a morčátko se něčeho leklo, cuklo totiž čumáčkem. Obě jsme si toho všimli. I tak jsem se zeptala kamarádky, jestli si toho všimla. Ona jen odpověděl že jo.
Nevím jestli se následující věc stala onen den, je to už hodně let. Přece jenom dnes jsem už dospělá ženská.
Pamatuji si, jak jsme odcházeli z půdy, nevím už jestli jsem to byla já, nebo moje kamarádka, ale obě jsme se podívali na malou růžovou skříňku, která ležela před trámem. Jedna z nás prošla a ničeho si nevšimla, ta která šla druhá, se u té skříňky zasekla a našla malou krabičku. Měla zrezivělá dvířka se svatou raznicí. Byla maličká, tak 2 centimetry vysoká. Otevřela jsem to a vevnitř byl modlitební růženec.
"To patřilo babičce!" Vyhrkla jsem, ale jako dítě jsem to nemohla vědět.
Růženec, na rozdíl od dvířek zrezivělý nebyl, i když byl taky kovový s bílými a červenými korálky. Ani krucifix nebyl zrezivělý. Vzala jsem si ho a měla jsem pocit, že babička byla zase se mnou. Růženec pak po několika letech zmizel. Snažila jsem se ho najít, ale marně.