Sedmá záhada

V listopadu to budou 3 roky, co mi zemřela babička z otcovy strany. Od doby co jsme se s mámou vzdálili, byla pro mě právě tahle babička ženským vzorem. Kdykoliv jsem měla nějaký problém, šla jsem první za babičkou. Nikdy mi nedala konkrétní radu, vždycky mě navedla, abych si daný problém dokázala vyřešit po svém. Ale vždycky mě vyslechla a na rozdíl od mámy, nebála jsem se jí svěřit.
Poslední roky jsem bydlela u prarodičů, z otcovy strany. Kutnou Horu jsem měla vždycky ráda, bydlela bych tady i kdybych si měla koupit vlastní byt.
Jednou se babičce z ničeho nic udělalo špatně. Každé ráno na mě čekala u schodů, připravila mi snídani a pak si lehla a už nevstala. Po třech dnech jsme ji vzali do nemocnice. Ukázalo se, že má akutní leukémii. Dostávala transfúze, doktoři se na víc nezmohli. Každý den po škole jsem za ní jezdila do nemocnice, i když spala, seděla jsem u její postele. Když se probudila, vyprávěla jsem jí jaký jsem měla den, když jí donesli večeři, nakrmila jsem jí. Nejvíc mě štvalo, že protože jsem jí krmila, sestřičky napsaly do karty "jí sama". Skoro každý den jsem probrečela, bála jsem se o ní.
Jeden den, jsme se v nemocnici sešli s tátou, slíbil že mě odveze zpátky do Hory. Když už nás sestřičky vyhazovali, vůbec se mi od babičky nechtělo. I tak jsem se ale zvedla a pomalu odcházela z pokoje. Mezi dveřmi jsem se ještě otočila, a naposled se na babičku podívala. Zavřela jsem dveře a šla pomalu za tátou, ten jel dolů výtahem. Nemám z výtahů dobrý pocit, tak jsem šla po schodech. Najednou jsem se zarazila a otočila hlavu k pokoji. Hlavou mi probleskl flashback, znovu jsem se ocitla mezi dveřmi, kdy jsem se naposledy podívala na babičku. U její postele stála smrtka, hábitem odpovídala kresbám, měla kápi a hábit se dole měnil v kouřové cáry. Neměla kosu, skláněla černou díru pod kápí k přesýpacím hodinám, kde byly poslední zrnka písku. Hodiny měla v nepřirozeně dlouhé kostěné ruce, prsty postupně na hodiny poklepala. Ve chvíli kdy jsem měla pocit, že ke mě otáčí kápi, jsem se ocitla zase na chodbě nemocnice. Seběhla jsem schody jak nejrychleji jsem uměla. Táta akorát vystoupil z výtahu. Došli jsme k autu a já nevěděla, zda to tátovi říct. Nemusela jsem, další den, kolem 5-6 hodiny ráno, babička zemřela.