A zase ten otrava...

     Každé ráno mě z postele tahá nepříjemný pronikavý zvuk. Neměnná melodie budíku startuje další den. Nejprve tiše tiká, jako by se nechumelilo, ale když přijde ten pravý čas, rozkřičí se po pokoji, co mu síly stačí. Ne vždy se mu povede mě vzbudit napoprvé. V takovém případě chviličku počká, a zrovna když se mi zdá hezký sen, zazvoní znovu. To se potom ozve tupá rána, jak budík po dlouhém letu vzduchem končí na podlaze. Jenže on si nedá pokoj a začne zvonit i tam. Nezbývá mi nic jiného, než se zvednout a jít toho otravu umlčet. Ale nemyslete si, že jsem ranní boj prohrála! Po vypnutí a preventivním vyndání baterie ještě na chvilku zalézám do postele. V pokoji se rozhostilo ticho, které narušují jen kamiony projíždějící za oknem. Zavírám oči a upadám do hlubokého spánku. Najednou se však ozvalo zvonění. Co to? Vždyť jsem budík vypnula! No jistě, tohle je budík mého bratra. Jako by se na nás domluvily. Jenže tentokrát je nejvyšší čas a my musíme vstávat. A budíky tak mohou znovu slavit své velké vítězství.