Debata u ranní kávy

Dneska ráno jsem si přivstala. Trochu nechtěně. Mučily mě sny o bakalářce. A tak jsem si předsevzala, že zaženu chmurné myšlenky manuální činností. A jelikož je jaro a já jsem náruživá pěstitelka bylinek, rozhodla jsem se zaset.

„Mami, kde je ten hezkej květináč, co jsem měla na okně?“
„No, uklidila jsem ho. Na co ho potřebuješ?“
„Tak je jaro, nejvyšší čas zaset.“
„Děláš si srandu... Je Velkej pátek. Nesmí se hejbat s půdou.“

Aha.. Tak asi nic. Těsně před státnicemi by nebylo rozumné si to tam nahoře rozházet. Udělala jsem si tedy aspoň výbornou snídani – mimo jiné jsem také náruživá kuchařka. Zasedla jsem za stůl a dala se do hodování. Po chvilce si ke mně přisedla babička.

„Tak prej nemůžu zaset babi,“ zapředla jsem konverzaci.
„Nojo, on je vlastně Velkej pátek,“ přítakala babička a změřila si mě pohledem.
,,Mámu by švihlo, kdyby viděla, co máš k snídani.“

Pohledem jsem změřila svá míchaná vajíčka s kousky čerstvého domácího uzeného.
,,Je půst,“ dodala babička.

Nojo, půst mi vždycky unikne. Babička zjevně postřehla paniku v mém obličeji a jala se mě uklidňovat tím, že evangelíci půst stejně nedrží. A jak už to tak bývá, o kom se mluvívá, nedaleko bývá. I zjevila se máma.

,,To nemyslíš vážně. Mám si to snad napsat na čelo?“
V tom se do toho vložila babča. „Není hřích, co do úst vchází, ale co z nich vychází.“

Což byl dost pádný argument na to, abych jí dala za pravdu a dojedla svou snídani. Mamka se zjevně pochopila, že nemá cenu zaobírat se náboženskými rozbroji a vyklidila pole.

A tak si říkám, jestli já se můžu vůbec někdy normálně vdát. No nevzali byste roha, kdyby den začal takovouhle debatou?