Už zase holka?!

Kdo jsem? Co jsem? Každé ráno si v zrcadle asi všichni říkáme to samý. Ale zvládneme si odpovědět? Málokdy… A málokdo… Proto je někdy fajn si zavzpomínat. Dovolte mi tedy vás přivítat v Životě jedny blondýny.

Všechno to začlo v jedné zvláštní rodince. Jednoho dne si tak máma stála na střelnici, se zbraní v ruce - trénink, to je přece základ. Přijde k ní známý a říká:”Kdy máš rodit?” Máma jen nevinně pokrčí rameny a prohlásí:”Dneska.” V poklidu si zamíří a střílí na terč.

Kdysi jsem slyšela, že jsem se měla narodit na den čarodějnic, což by asi mnohé vysvětlovalo. Realita se však o dva týdny liší. Někdo říká, že se zpožděním se rodí kluci - to by vysvětlovalo mé koníčky, jako jsou fotbal, hokej, auta.  

Taky jsem slyšela, že mě jednou údajně naši našli pod schody v baráku, u popelnic nebo mě dokonce vyměnili v porodnici. Snaha dobrá, moji milí zlatí. Ale jak mi bylo často říkáváno z úst táty:”Nápad dobrý, provedení horší.” a tak mě nepopřou ani mí vlastní výrobci. Kdo zná mámu, říká, že jsem celá ona. Kdo tátu, tvrdí, že jsem po něm. A někdy to všichni tvrdí přesně naopak. A pak se v tom vyznej!

“Už zase holka?!” Ano, přesně tolik radosti asi táta projevil při tom, když mu v porodnici ohlásili mé narození. V té době, jestli existovaly ultrazvuky a podobné kraviny, fakt netuším. Nicméně naši byli evidentně překvapení, hlavně ta mužská část. 

Dle tátovy výchovy a evidentně jasné radosti při ohlášení další ratolesti bych tipovala, že čekal minimálně hermafrodita. Ale ne, teď to byl blbý vtip. Na daný den se těšil - aspoň s tímhle přesvědčením doteď žiju. Navíc jsem očividně některé chlapské manýry pobrala už dřív, než jsem ofiko poprvý vykoukla na svět (kluci se prý rodí vždy se zpožděním - časovým, ne mentálním! I když.) … A to se tehdy ještě nemohla projevit výchova, když žádná prozatím nebyla. Po dvou holkách už holt čekal nějakou změnu. A zase nic! 

Praštěnost jako taková se u nás prý dědí. Mi byla dána do vínku i díky porodní sestře, po které bych klidně asi mohla mít i svou občasnou šikovnost - když s vámi trošku praští hned po porodu při omývání, asi vám nic jiného ani nezbývá. Nicméně své následky to má evidentně do dnes. 

Jak jsem postupně rostla, rostla dle všeho i bláznivost naší (ne)malé famílie. Od doby, kdy jsem seděla v parných dnech v kýblu na střelnici a chladila se tak ve vodě (čti v improvizovaném bazénku pro dítě), až po historku, kdy mi pes zpoza zad sebral perník z Pardubic, já se rozbrečela a pak se všichni dospělí postavili do kolečka kolem mě a na oko se rozbrečeli, ať mě zklidní… Jó, od tý doby uběhlo už nějakých pár let. Nic ale nemění fakt, že bychom v některých lidech mohli s rodiči probouzet pocit čistočistých bláznů. A víte co? Je to fajn. 

Později se projevovala každá tátova známka výchovy kluka, než holky. Ve školce slušivý sestřih na hříbka, neustále oblečené tepláky, zgichaná věčně od hlavy až k patě od bahna, šplhání po stromech a neustále odřená kolena byla na denním pořádku. Ostatní holky si v poklidu hrály s panenkami, já klukům kradla autíčka. 

V dnešní době se nad postýlky věší takové různé závěsné hračky se zvířátkama a pouští nějaké ukolébávky. Mám podezření, že mi táta vyrobil taky jednu, nicméně se značkama aut a jako hudební podkres beztak nahrál různé motory a učil mě je tak od mala. Doteď, když totiž projede jakékoliv auto pod barákem, jsem schopná říct, jaká značka (dnes už spíš koncern), případně motor a obsah to byl.  

Jak jsem postupně rostla, začala se ale projevovat i holčičí stránka. Od lehkého malování řasenkou, přes lak na nehty v neutrální barvě, aby mužský předavač genů nic nepoznal. Postupem času se místo džínů a tepláků začal rozšiřovat a rozmáhat šatník o kousky jako jsou letní šaty, sukně. O lacích na nehty, které už přesahují pomalu celou velkou polici a úchylce na růžových doplňcích ani nemluvím. A tak se tátova výchova začala stávat minulostí. Dokud nepřišlo “all black” období, ze kterého jsem si do své dospělosti i kus odnesla.

Kdybych tušila, jak rychle tahle cesta od spánku ve školce po žádný spánek v dospělosti uběhne, fakt bych si povinného šlofíka ve školce hezky po obědě užívala víc a neflákala to.  

S věkem, poznáním světa, údajné politiky a kontaktem s ostatníma lidma, častokrát intelektuálně na bodu mrazu (někdy i pod), se ze mě stával (a stává nadále) čím dál tím víc ironický a poněkud i sarkastický člověk. Někteří to vidí jako negativní přístup k životu. Nevím, nevím… Ale nebýt několikanásobné denní dávky kofeinu a občasného sarkasmu, museli by snad udělat ve věznicích speciální místo pro nás, co trpíme podobným syndromem. K tomu by nám cely vyzdobili krásnými kávovary. A to vlastně vůbec nezní zle! 

Ostatně - díky různým svým historkám, které často tlumočím svým blízkým, došlo na jejich popud k rozepsání tohohle čehosi. Možná blogu, možná knihy, nebo spíš deníku. Jeden nikdy neví, v čích rukách a jak tohle skončí. Ale i kdyby to stálo celkově za prd, některé vzpomínky za malé zvěčnění stojí. A tak bychom k tomu mohli už přejít. Což? Tak jdem na to!