Deník Abstinenta IX

Den patnáctý

Úsměv řekne více než tisíc slov.

Čtvrtý den je středa, jak řekl Joey.

Ale je čtvrtek, a ačkoliv se mu říká malý pátek, u nás to tak nevypadalo.

Klídek, pohoda, čas si všechno uklidit, pokecat se štamgasty.

I přes přetáhnutí směny o dvě hodiny odchod domů a úsměvem.

Ani žádné fyzické důsledky toliko pracovních dní vkuse nejsou vidět.

Miluji svoji práci. I když jsem to už říkal, dneska to platilo trojnásobně.


Den šestnáctý

Jáma lvová není vhodné místo na dovolenou.

Nesnáším svoji práci.

Dneska jsem musel vstát asi prdelí napřed.
Ze začátku ale nic nenasvědčovalo tomu, že by to mělo stát za hovno.

Jel jsem všechno do práce potřebné nakoupit, normálně jsem otevřel a jako vždy s úsměvem začal pracovat.

Zlom nastal, když jsem už nevydržel chování jedné skupinky lidí, velmi mladých lidí, kteří prostě neumí nedělat bordel.

A víte jak to je, jednou, dvakrát, klidně i desetkrát to přejdete v pohodě.

Ale pak přijde ta jedna poslední kapka a vše přeteče.

A už se vezete.

V kombinaci s psychickou únavou a mojí vrozenou averzí vůči lidské blbosti bylo zaděláno na velmi náročný večer.
Pro mě, pro moje kolegy, pro hosty.

Jasné, jsem profesionál ale ne robot.

A když někomu desetkrát něco řeknete, a on vás ignoruje či dokonce se vám vysmívá, tak už prostě nejednáte v rukavičkách.

A pak to schytá i někdo, kdo si to třeba úplně nezasloužil v tu chvíli.

Ale jednu věc už vím. Dlouho.
Na hlavu mi nikdo srát nebude.

Takže jen na závěr, normální je nepít a já nebudu pít jen proto, že pak někomu připadám míň přísný.

Nebo proto abych snášel ty opilé lidi.

Beru si z toho jedno velké ponaučení.

Už nebudu pracovat sedm dní v kuse, když je pátek ten prostřední den.

PS: Stejně svoji práci miluju. Protože těch pár negramotných individuí vyváží ta větší skupinka normálních lidí, pro které tu všechno budu dělat vždy s láskou a úsměvem.

Děkuji za vás.❤️