Deník Abstinenta X

Den sedmnáctý

Sobota není už robota.

Po včerejšku jsem si při ranním, rozuměj někdy kolem jedenácté polední, vstávání připadal, jak když se mnou někdo celou noc vytíral podlahu a pak mě vyždímal.

Nepamatuji si, kdy naposledy mi moje tělo takto důrazně připomnělo, že už nejsem nejmladší.

Jak by řekl klasik, byl jsem rozbitý, jak cikánské hračky.

Po dvou hodinách urputného přemlouvání každé části mě, jsem nakonec vstal a jakžtakž došel do práce. S vidinou totálně dlouhé a nabité směny.

Ale jak se říká, když nechcete aby něco nějak bylo, tak si přesně přejte, aby to tak bylo a on už to vesmír zařídí.

Nejenom, že mě naše hospůdka a její prostředí nabilo neskutečně energií, až jsem se sám sebe ptal, zdali jsem si něco nešlehnul, ale asi se rozkřiklo, že dnes mě mají lidé šetřit, a asi i svoje peněženky, takže bylo celkem prázdno.

A dvě hodiny před zavíračkou jsem si mohl hrát na Sám doma.

Děkuji Vesmíre, tahle sobota mi pomohla hodně v tom, abych ještě vydržel.

Ale první březen ať se třese.
Bude to velký.

Den osmnáctý.

Neděle si to vynahradila.

Tak jak včera bylo prázdno tak dnes jsem se nezastavil.

Já to teda mám rád, když můžu pořád něco dělat. Rychleji ta směna uteče.
Ale po sedmi dnech bych asi uvítal trošičku klidu navíc.

Už se nemůžu dočkat, až zítra nebudu muset dělat vůbec nic.
Bože já už ani nevím, jaké to je.

Všechno mě bolí, svaly o kterých jsem nevěděl, že existují se hlásí o pozornost.

Přeskočím jenom rychle na pondělní ráno.
Jak to jen vyjádřit.

Zlatá kocovina.