Deník Abstinenta XII

Den dvacátý druhý

Paris m'attend avec impatience.

Lingvistické okénko.

Na krátkých týdnech je super, že jdu do práce dvakrát a už zase volno.

Dnešní směna byla ve znamení plánování letošní dovolené.

V Paříži. Městě zamilovaných.
Proto tam jedu s nejlepším kamarádem.
Ironie.

Ale neskutečně se těším. Konečně si splním jeden z těch velkých cestovatelský snů.
Plivnout z vrcholu Eiffelovky.

Nevíte, jestli někdo už nevynalezl stroj času a nepůjčil by mi ho?

Číslo na doktora Browna?

Den dvacátý třetí

Zas je tu pátek a mám toho dost.

Dost energie na celý víkend volna.

I když dnes mám ještě nějaké pracovní povinnosti.

Nejdříve zábava, bazén, pára, výřivka.
Poté porada v práci ale nesla se v pozitivním duchu.
Pak nákupy ve městě abych doma neumřel hlady.
A na závěr práce dveřníka u nás v práci.

Celý večer byl v pohodičce, úsměvy, vtípky, dobrá nálada.

Pořád dostávám signály, že moje rozhodnutí nebavit se pitím alkoholu bylo správné.

Díky Vesmíre, že mě podporuješ v jakémkoliv mém rozhodnutí.

Den dvacátý čtvrtý

Jak poznáš, že je to s tebou opravdu jinak? Nebaví tě se válet doma tak, jak tě to bavilo vždy.

Vstávání přesně v poledne, to je velká deviza bydlení jen sám se sebou.

Po krátkém poležení výprava do sauny, pomoc vyplavení všech těch alkoholických večírků.
A taky miluji, jak mám po sauně hebkou pokožku jako miminko.

Pak krátká zastávka doma na večeři a šup do hospůdky zahrát si na kytaru.

Už se těším až bude teplo a budu moci trávit volné víkendy pod širákem.

U ohně. V přírodě.

Ale ten malý červík tam někde uvnitř ještě stále vrtá.

Zda dělám dobře, zda to vydržím, zda můj život dokáže být tak super až do konce mých dní.

Ale já věřím.
Konečně věřím.
Sám sobě.
V sebe.