Deník Abstinenta XIV

Den dvacátý šestý

Největší tma je těsně před úsvitem.

Předposlední den suchého února.

Jsem v lehkém napětí. Můj největší experiment se blíží ke konci.

V práci dneska dost lidí. Asi chtějí všichni oslavit konec měsíce.

Odcházel jsem ve tři ráno ale s pocitem dobře odvedené práce.

Mám rád ty dny, kdy je co dělat.

A bez alkoholu to jde ještě lépe.


Den dvacátý sedmý

Jdeme do finále.

Je to tady. Poslední den, naposledy nemůžu pít.

Před prací jsem si skočil do páry, naladit se na dnešní směnu.

Měl jsem pracovně větší klid než včera, přece jenom moc lidí nemůže slavit konec měsíce dva dny za sebou.

Dorazil jeden kamarád, co taky držel suchý únor, měl dokonce odpočet hodin do půlnoci a pravidelně mě informoval. V jeho očích byla vidět radost a dětská natěšenost.

S blížícím se koncem jsem byl čím dal více zvědavý, jak se budu s úderem půlnoci cítit já. Mám taky v očích natěšenost?


Byl to osvobozující pocit. První pivo natočené přesně na půlnoc do mě padlo rychleji než Němec do krytu.

S druhým jsem už věděl, že není cest zpět.

Pak přišli panáčky a cestu domů už si nepamatuji.

Uf, to byl večírek.


Tak takhle nějak jsem od začátku plánoval ukončit tento deník.

Ale můj vztah k alkoholu se změnil.

Nebyl žádný večírek.
Normálně jsem udělal zrcadlo a šel kolem třetí domů.

S pocitem, že na sebe můžu být hrdý.

S pocitem, že můžu sám sobě věřit.

S pocitem, že normální je nepít.

S pocitem, že konečně mám svůj život pod kontrolou.