2. Deník Abstinenta

Prolog

Hledím na sebe do zrcadla, je den po mých jmeninách. Před chvílí jsem se dnes ráno už asi podesáté poblil. Z podoby. Takže se v tom zrcadle vlastně vůbec nepoznávám.

Přemýšlím, zda moje situace vznikla z toho důvodu, že moje láska k pivu je silnější než moje vůle, nebo zda vznikla proto, že mi chybělo tolik psát svůj deník Abstinenta.

Patnáct piv za dvanáct hodin. Ještě teď nevěřím, že jsem něčeho takového byl schopný. Na olympiádě bych sice asi nebyl ani na bedně ale za úspěch by se to mohlo považovat. Jak se říká, není důležité zvítězit ale zúčastnit se.

Nestačí mi si prostě říct, dám si pivo jen na chuť a občas, když jsem teď zjistil, že mám chuť pořád a neustále. Proklínám toho, kdo našemu českému pivu dal tak skvělou chuť. Aby mu Plzeň zaskočila.

Ale ten hlavní důvod, proč se vracím k tomuto deníku je, že prostě všechno dobré musí mít druhý díl. Zdravím pana Camerona.

Teď vážně.
Naposledy jsem se cítil opravdu dobře, když jsem držel suchý únor a měl jsem čistou hlavu. A teď mám pocit, že bych nejraději každého zabil, a začal nejraději u sebe. Ale pak bych zase nemohl zabít ostatní. Začarovaný kruh.
A z něj je jen jedna cesta. Cesta po které jsem už vyšel a byl opravdu daleko, abych se zase vrátil na začátek.

Ale teď stojím sice na tom samém začátku ale jako někdo jiný. Jako někdo, kdo tu cestu už jednou absolvoval a teď se silnější a poučenější na ní vrací.
Bude to dlouhá cesta.
Snad bude úspěšná.

A na jejím konci už definitivní abstinence.