2. Deník Abstinenta 3

Den pátý

Domov je jen Eden.

Nejhorší chvíle na cestování je ta, kdy se člověk musí sbalit a zase odjet.

Naštěstí se nevracím do toho domova, kde mám postel ale tam kde mám srdce.
Do ráje. Červenobílého.

Murphyho zákony fungují spolehlivě, nejkrásnější počasí jsme měli na cestu domů.

Zastávka v Sůl a Řepa, kterou jsem překřtil na sůl a pepř, byla super.

Před večerním zápasem jsem měl dost času a tak jsem ho strávil v moc příjemné společnosti další fanynky nejlepšího klubu v Čechách.

Batoh, který jsem měl sebou jsem si schoval na nádraží a říkal si, že ho vyzvednu cestou z fotbalu.
Jenže naši kluci nám naservírovali pořádné drama a z něho se mi tedy odcházet nechtělo.
A tak batoh do dnes leží v úschovně.

Snad mu tam není smutno.

Den šestý

Zelený čtvrtek aneb jak prodat pivo, které by si nikdo jinak nedal.

Pořád musím myslet na svůj batůžek.

Po těch dnech naprosté pohodičky opět do práce.

Dnes máme speciální den se speciálním pivem.

Samozřejmě každý ochutnal, teda až na mě, to máte jako s těmi Českými Budějovicemi, a bylo to tak na půl. Jedni zůstali na zeleném celý večer, jiní ho ani nedopili.

Za mě osobně, když něco vypadá jako voda z rybníka, tomu se vyhýbám velkým obloukem.

Ale marketingově to funguje a vytočilo se.

To se nedá říct o mě. Asi po předchozích zkušenostech s abstinencí se nenechávám v práci vytočit. Ani na ulici. Ani doma.

Asi už skutečně stárnu a přicházím k rozumu.

Tak tenhle vtip byl nejlepší. Ten se mi fakt povedl.

Pátek is coming.

Den sedmý

Každý si nese svůj kříž. Někdo i tři.

Týden za mnou, celý život přede mnou. Doufejme.

Dnes mě to překvapivě nesralo v práci tak jako v jiné pátky.

A vím přesně proč. Kromě toho, že střízlivost má na mě pozitivní vliv, svině jedna.

Protože tu nebylo předěckováno. Jako jasně, já taky chlastal od 14 ale ta dnešní generace.

Připadám si jako ten důchodce s hůlkou, co nadává každému mladému frackovi.

Jenže já se mu vůbec nedivím. Taky jsme dělali píčoviny ale oni jsou, teda samozřejmě ne všichni, úplný dementi.

Takže bez jejich přerojení a ve společnosti “normálních” alkoholiků se jednalo o krásný pátek plný legrace a zábavy.

Teda až na ty kokoty, kteří rozbili hubu mému kamarádovi, který se zastal jednoho kluka. Klasická cikánská férovka, tři na jednoho. Ale abych nebyl za rasistu, byli bílé barvy pleti.

Bílého zmrdečka do každé rodiny.

Jdu blejt velebnosti.

Den osmý

Nevyzpytatelné jsou cesty boží a nejhorší zprávy přicházejí nečekány.

Co vlastně z toho dne člověk má, když vstává až v jednu odpoledne?
Úplný hovno. Tak to je.

Ale zase na druhou stranu, já nikdy nebyl ranní ptáče, takže si nemám na co stěžovat.

Třetí den v práci a já nemám skoro žádný stres. Až na jednu chvilku, kdy sem přišli děcka snad z celého okolí.
A držím se.
Musím.
Přece si za ne nepůjdu sednout.

Večer se ke mě dostala velmi smutná zpráva. O vyhasnutí jednoho mladého života.

Já ho teda neznal, ale znám moc dobře tu dotyčnou, na kterou to mělo zdrcující účinek.

Je těžké v tu chvíli říct něco skutečně povzbudivého. Je těžké jakkoliv tomu člověkovi pomoci nemyslet na to, že mu odešel ze života někdo důležitý.

Smrt je součástí koloběhu všeho živého. Jediná spravedlnost pro nás všechny.

Přeji nám všem, aby až ta chvíle nastane, jsme nemuseli litovat ani jediné chvíle našeho života.

Nelitujme mrtvé, litujme ty, kteří žijí tak, jako by už dávno mrtví byli.

Žijme dokud to jde.

Naplno, bez ústupků.

Na ty není čas.