Nejoblíbenější předmět - kniha

Moje nejoblíbenější kniha jsou Strážci času od Marianne Curleyové.
Kniha svým objemem připomíná malého brontosaura, avšak při čtení se zdá, že stránky snad běží sami za sebou. Mnohdy rychleji než samotný Usain Bolt. A mé ruce je otáčí snad automaticky, snad nějakým neznámým impulzem. Kdo ví? Písmena se mihotají o překot ve snaze sdělit, co nejvíce informací. Při čtení se mi občas zdá, že snad ani nečtu, ale jsem v samotném příběhu, ve tvaru neviditelného pozorovatele.
Béžově zbarvené strany, jakoby říkaly, ze mě tě oči bolet nebudou, jako z jiných křídových papírů, ze kterých oči pálí až tak, že při čtení už nelze dále pokračovat, a tak není možné číst až do rána. Avšak Strážci mají stránky spíše pergamenové s příjemnou možná nazlátlou barvou možná světle hnědou jako čerstvě nařezané dříví, na nichž se povalují písmena, která se nebojí otevřít a prozradit i ta nejtajemnější zákoutí celého příběhu a tak je možné proplétat se dějem spolu s hrdiny s pocitem spříznění s cizím světem, který je od kapitoly ke kapitole stále více otevřenější a srozumitelnější.
Kniha je žánru fantasy a tak dovoluje bujné fantazii přesné a tiché jako hodinky, pracovat na plné obrátky. A snad i trochu přetváří představy samotné autorky v představy naše. Takové jaké se nám líbí. A obrazy se nám míhají před očima. Aniž bychom věděli, jak.
Děj plyne sám, jako řeka. Místy rozbouřená horská říčka, kdy se zrychluje tep a tají dech, jinde zas pomalá Vltava protékající Prahou. Klidná a mocná.
Má milovaná kniha, leží na čestném místě v mé knihovně, zahalena do červeného pláště, který jakoby symbolizoval lásku, napětí a krev.
O některých knihách se říká, že je čtete jedním dechem, při čtení této se nestihnete ani nadechnout...