setkávání

Setkání? To je opakující se příběh, který je snem, co se nezdá. Zvláště ta hospodská setkání. „Od čeho si sto udělal?“, ptám se ho a sleduji tu monstrózní bouli nad levým obočím, které lemuje modro fialový koláč, ve kterém je někde schované oko. Zaschlá krev z odřenin na nose jen dokresluje scenérii dějící se na levé straně jeho drobného obličeje. „Přebíral jsem si asfaltovou medaili za zásluhy,“ odpověděl mi se stoickým klidem. No jestli ty zásluhy byly kvůli začínajícímu mrazu, kdy si dal na zimu jeden grog pro zahřátí a 15 piv k tomu na žízeň. Slova byla jako sen, kterému není rozumět, čitelnost svíraly úkroky stranou od tématu. Servírka donesla pivo, a on zvedl hlavu: „Pojď se mnou, potřebuju chlapa na výpomoc.“ „Ale já nejsem chlap, já jsem ženská,“ prohodila a čekala, kdo ji co na to řekne. „To jako potlačuješ svoji identitu?“ Usmála se, a odešla, koneckonců to byla ona, která mu těch 15 piv minulý večer nosila. No myslím si, že je to stávka punku, a tak jako ti lidi si říkám, že punk je jinde. To snad bylo jasný, ale jasný věci závisí na okolnostech, a tedy kdo je jak naladěn na jakou vlnu. A jeho vlna se valila rychlostí 10. spravovacího piva. Své věci jsem si zařídil a přesunul se o hospodu dál. Setkání je taky snem, u kterého se střídají obrazy. V podstatě se u obojího to, co si člověk nejvíc pamatuje, taky odehrává v hlavě. Třeba sport se v tamním okolí dělá zejména pro to, že se pak zajde do hospody, tedy účel sportu je v důsledku vytvoření žízně. Přísně specifické detaily hovoru subkultury tvořící floorbalový tým jsou právě tak zajímavé jako debata studentů, kteří si taky sdělují své poznatky s řešením obtížných úkolů, které jsou pro všechny stejné. Stejně mi to přijde, jestliže je dnešní sport pozůstatek gladiátorských her, jen generacemi byl uhlazen a kultivován, nicméně bez zásahu do přístupu a smyslu, proč to člověk dělá, pak tedy ve sportu zase schází krev. Snad se někdy iniciativa za navrácení krve do sportovních odvětví institucionalizuje a docílí změn ve vybavení sportovců. Pak by tedy sport mohl přijít o tu největší modlu a to: být nejlepší. Ta by se zredukovala na jediné: přežít. Zvláštní, jak s tím mnoho sportovců nesouhlasí. Velmi zajímavá setkání jsou, když se přesedá z jednoho pití na druhé. A ten den se to tak stalo. Objednal jsem si čerta (rum s griotkou). Kdysi tady tak známé pití se vytratilo kamsi do stínu ochucených piv a jakostních whisek a rumů. Každopádně jsem si odnesl nápad, že na jakýchkoliv událostech schází stánek, kde se může postěžovat, či přímo nadávat na počasí. Trapně tuto možnost supluje boxovací pytel, či falešné práce jako štípání dříví nebo demolice nepotřebné zdi. Ale to už byl čas odejít, stoly se díky zásahu personálu v umístění židlí změnily na ježky až nakonec náš stůl zůstal jediný s židlemi polohovaných k sezení. Neklamná známka toho, že příštích 8 hodin tu nejsou hosti vítáni. Setkání je taky snem, o kterém člověk neví, jak dopadne. Jdeme z té hospody a začalo sněžit, a sněžilo poté, co přestal déšť – to vše se nechalo v tu čtvrthodinu stihnout. Cestou domů, ale kámoš viděl,že se v jednom okně řadovky svítí. „No jsou 2 ráno, tak aby tam neměl nějakou babu...“ zamyšleně si sáhl po mobilu a zavolal. „Čau, tak co, máš tam nějakou babu? Jo? Tak postav vodu na grog.“ Zavěsil a šli jsme na návštěvu. Někdy ta shoda okolností způsobí, že stačí trochu a věci se dějí sami od sebe. Kámoš, kam došla ta návštěva, se právě vrátil z hospody, tak nebyl problém pokračovat. Slova jsou vůbec zajímavá věc, alkohol v člověku taky dělá zajímavé věci – ale je to jen emoce. Slova popisují emoce a témata jsou leporelem pocitů sdělených slovy. Detaily podpořené strachy a i třeba údivy, které když nejsou společné, jsou nezávislé. Při pohledu do očí psovi, který když má povel k zadržení figuranta, je vidět krvelačná zuřivost vycházející z psího genofondu daného plemene, a v té zuřivosti je pes pohlcen, protože dělá něco, co mu jde z jeho podstaty nejlíp, nicméně v tomhle bersekru má hodně dobrý psovod 20% šanci, že se pes rozpomene a svůj bersekr na povel ukončí a vrátí se k té hře, že když bude poslouchat psovoda, pak dostane odměnu. Nevím jen, kdo si víc přeje, aby psovodův povel „Pusť!“ byl v těch 20% úspěšnosti. A to je stejné i u lidí. Kdy dopadne vlastní povel „Tak už půjdem!“ do té úrodné pětiny příkazů hodných následování, ovšem za předpokladu, že člověk na to slyší, sbalí se a jde spát? To, že to moc nejde, je zřejmé následující ráno, kdy jsou nejvíc cítit ty negativní následky předešlé intoxikace etanolem. Ach ta setkání.