Básník Friedrich Nietzsche

Dne 15. října letošního roku uplynulo sto sedmdesát let od narození významného myslitele a současně velkého básníka a lyrika Friedricha Nietzscheho. Jeho literární nadání a prozaický i básnický styl byly výjimečné, takže čtenář, byť neporozumí zpočátku filozofické náplni jeho textů, je uchvácen jejich jazykovou a stylistickou dokonalostí. Taktéž se dělo mně před mnoha lety při prvním setkání s jeho filozofickou básní Tak pravil Zarathustra, vydané poprvé po dlouhé odmlce v r. 1967. Byla v ní velkolepá krása slova a rytmu, obdobně jako v blankversu a nádherných slovních obratech Shakespearových, v ruštině Poem Lermontovových a v italštině Dantově. Měla jsem později rovněž možnost seznámit se, alespoň částečně, se zněním Zarathustry v angličtině (Thomas Common), ve španělštině (A. Sánchez Pascual), francouzštině (Geneviève Bianquis, Maurice de Gandillac) a v ruštině (J. M. Antonovskij); překladatelé dle mého mínění projevili maximální snahu o kongeniální využití výrazových prostředků svého jazyka.
V tomto krátkém vzpomínkovém pojednání vycházím nejen ze svých dojmů, ale zejména z názorů svrchovaných autorit, jakými byly Otokar Fischer (Literární studie), F. X. Šalda (Boje o zítřek) a profesor Ludvík Svoboda (úvodní slovo "Filosof - básník Friedrich Nietzsche" k vydání Zarathustry z roku 1967).
Nietzschovo rozsáhlé vzdělání filologické a filozofické, znalost děl největších duchů antiky i dobové evropské filozofie a literatury, především francouzské (velkým vzorem mu byl Stendhal), spolu s vyjadřovacím uměním jeho duchovních učitelů - Schopenhauera, Luthera, Lessinga, Lichtenberga, jakož i obeznámení se s některými texty východních kultur daly základ jeho verbálnímu mistrovství. Nesnášel novinářský žargon a hudebnost a barvitost mluvy mu byly vším: "Můj styl je tanec, hra symetrií všeho druhu a přeskakování a výsměch těmto symetriím. To jde až do volby vokálů." A také: "Básnictví jest uměním jen potud, pokud obsahuje prvky hudební."
Jazyk jako hudba, jako bel canto, jako pokladnice barevných třpytných drahokamů, dílo, nesoucí se od počátku do konce na vysoké vlně až ze dna bytosti vzedmutého ducha, věty, široce rozklenuté a architektonicky bohaté jako majestátní katedrála, jež přesto nejsou verbalismem, to je umělec Nietzsche nejen ve svých nejbásničtějších dílech Tak pravil Zarathustra a Radostná věda, ale celkově ve své tvorbě. Filozofie je u něho básní a báseň filozofií.
Již jako hoch a student skládal poezii, učinil si pravidlem, že denně si zaznamená verše, a byl nejpilnějším přispěvatelem gymnazijního časopisu. Básně, uvedené v pozdější sbírce, se vyvíjejí úměrně jeho intelektuálnímu růstu - od půvabných obrázků a epizod z jinošství přes verše přemýšlivého mladého muže, jenž intenzívním studiem velmi rychle vyzrává a tvoří verše melancholické, pochybující, bouřlivé i břitce duchaplné, až ke slokám těžkým, těžkomyslným, hlubokým jako propast vlastního a lidského nitra, do níž nahlédal. Komponuje hudební skladby na texty své i slavných básníků Alexandra Puškina, Šándora. Petöfiho, Adalberta von Chamissa a Klause Grotta.
Sbírka Nietzschových básní sestává ze čtyř oddílů a Dodatku k Dionýským dithyrambům - celkem z více než dvou set básní a veršovaných či rytmizovaných průpovídek V první části - Básně z mládí (psané v rozmezí let 1859 - 1864) se nacházejí půvabné básně jako Májová píseň, Šípková Růženka, Stará matička, Podzim, Starý Maďar, Toulky, ach toulky, Mladá rybářka, avšak též verše vážné: Smrt Beethovena, Shakespeare, Neznámému Bohu. Ve druhém krátkém oddílu Věnování (1861 - 1878) jsou sloky věnované přátelům, kupř. Franzi Overbeckovi, Richardu Wagnerovi a mateřské přítelkyni Malwidě von Meysenbug. Ve třetí obsáhlé části Písně a průpovědi (1871 - 1888) jsou již básně velmi vyzrálé, melancholické, ostré, tragické i jásavé: Poutník, Na ledovci, Štěstí, ó štěstí, Pták albatros, Přátelství, Z vysokých hor, Na jihu a četné další; v pododdílu Průpovědi kupř. Pinie a blesk, Falešným přátelům, Skeptik mluví, Ecce Homo. Čtvrtou část Dionýské dithyramby včetně Dodatku k nim (1882 - 1888) označuje Nietzsche jako "písně Zarathustrovy, jež sám sobě zpíval, aby snesl svoji poslední samotu."
Jen blázen! Jen básník! - první z těchto písní (v posledním dílu knihy Tak pravil Zarathustra uvedená jako Píseň zádumčivého stesku), právě tak jako Nářek Ariadny, zde doplněná o zjevení se Dionýsa (v Zarathustrovi jako píseň kouzelníkova) jsou ve skutečnosti nejbolestnějším výkřikem básníkovy duše. Žaluje osudu, že není "ženichem pravdy", pochybuje o nejkrásnější složce své bytosti a zpívá o Bohu, kterého nezná, odmítá a po němž přesto touží. Jindy se však vyznává s oprávněným sebevědomím: "Ostatně jsem básník a zůstal jsem jím až po nejzazší mez toho pojmu, třebaže jsem se tyranisoval kontrastem všeho básnění." K dalším překrásným slokám čtvrté části sbírky patří kupř. Sláva a věčnost, Mezi dravými ptáky a Slunce zapadá; do Dodatku autor zařadil sto dvacet pět kratších brilantních sentencí.
F. X. Šalda ve svých Bojích o zítřek nazval Zarathustru "velepísní síly, kázně, napětí, lásky a oběti - třeba bez sankce a závaznosti", a taktéž v několika dalších kapitolách vysoce hodnotil Nietzscheho jako umělce, myslitele, bytostného básníka, učence, duchovního experimentátora a osvoboditele. Hrdinný zrak - jenž "jediný přetvořuje a obrozuje stále a znova povrch této naší okoralé hvězdy a …je věčným osvoboditelem a omladitelem světa a života", nová krása, kritika pathosem a inspirací, umělecký paradox, násilník snu, experiment ž í t, básník činu - tyto názvy kapitol či pojmy - není umělec Nietzsche nositelem všech těchto kvalit, bolestí a divů člověka tvůrce, člověka stvořitele?