Co se neříká nahlas

Čekám na tebe. A vlastně ani nevím, jestli se dnes večer objevíš. Ale čekám. Sklenku červeného, krabičku cigaret. Rozdávám úsměvy na všechny strany a vypadám klidně. Ale srdce buší. Každý stín na ulici za oknem jsi ty. Za každým novým příchozím otáčím hlavu a pod stolem si loupu z nehtů černý lak. Měla jsem jet domů.
Když už tě potkat, tak být někým jiným, na jiném místě a v jiném čase, prosím. Nebo buď někým jiným ty! Změň se, prosím! Vím, že se směješ. Nikdy bys to neudělal. Ne pro mě. Ani já pro tebe.
Přišel jsi. Dostala jsem úsměv a poznámku o tom, že mě rád vidíš. Myslíš to upřímně, znám tě. Ale nemůžu si pomoct a nečekat něco víc. Polibek? Ne. S ostatními se objímáš, já zatím srkám víno a usmívám se, i když se nechce. Sedáš si naproti mně a vypadáš dobře. Dívám se na tebe, ale tak, abys to neviděl. Ve chvílích, kdy naše společnost propuká v hlasitý smích, se naše pohledy občas potkávají. Jediné legální momenty, kdy nevadí, že se na sebe podíváme.
Bojím se tě, protože mě nutíš přiznat si moje pokrytectví. Jenom s tebou dělám věci, o kterých tvrdím, že bych je nikdy neudělala. A dělám je ráda. A pokaždé, když tě ráno opouštím a dívám se, jak spíš, vidím tvoje poškrábaná záda a vzpomínám na všechny chvilky, co mám jen s tebou, vím, že až se za mnou zaklapnou dveře, znova to všechno pohřbíme strachem dát věcem jméno. A snad se několik měsíců zase neuvidíme a při dalším setkání opět nasadíme masky bezstarostnosti, aby to všechno dopadlo úplně stejně jako už tisíckrát před tím.
Všechno bude stejné. Možná jen značka alkoholu bude jiná. A možná to bude zase cizí byt a cizí postel, kde budeme sami sobě nevěrní. Ale pachuť v ústech a bolest hlavy brzy ráno budou stejné.
Dopíjíš pivo. Objednávám si další sklenku vína, nechci být pozadu. Cigaret ubývá. Promluv na mě, prosím! Usmívám se na všechny okolo a ve víně topím svoji hrdost. Hrdost?
Máme se rádi. Ale málo. Ne tak aby to stačilo. To jenom skrýš v tvém náručí provoněná vším, co s tebou nesdílím, mě vábí tak, jako nic jiného.
Nic pro mě není větší pokušení, a proto není větší hřích, když podlehnu.
Už budeš muset jít? Vstávám. Copak tohle všechno nestačí? Copak já nestačím? Ne...? Objímáš mě. Déle než ostatní. To stačí mně. Odcházíš- a poprvé beze mě. Prosím, nechoď ještě! Zůstaň! Nestojím o přátelství!
Sedám si zpátky k popelníku a směji se svým předsevzetím, že tentokrát ti ukážu, jak moc tě nepotřebuji. Znám se a vím, že se nepoučím.
Možná nechci.
Odesílám zprávu, i když vím, že odpověď nepřijde.
A stejně- budu čekat.