Ten můj příběh

Stála jsem v mínus dvaceti pěti stupních, ve sněhu na schodech před kulturním domem. Na sobě světle fialové šaty s krinolínou, tak širokou, že jsem jen obtížně procházela dveřmi a živůtkem, který odhaloval ramena a velkou část zad. Nebyla mi zima. Apaticky jsem koukala do padajících vloček a mumlala něco o tom, že chci nastydnout a umřít.
Nebyla jsem v tom mrazu sama. Byl někdo, kdo tam se mnou stál, mrznul a poslouchal. Zřejmě tenhle moment změnil můj život nejenom na ty dny, které stále trvají, ale asi na celý život.
Jsem zastáncem názoru, že člověk by měl žít přítomností, vnímat svou minulost a přitom hledět dopředu. Dodnes si nedokážu vysvětlit, jak se seběhla ta chvíle maturitního plesu ani to, že jsme si ten večer ještě vyprávěli ve dvě ráno na schodech a ani to, že jsem si nechala dát pusu na dobrou noc.
Některé věci se prostě vymknou z rukou.
A některé věci se vymknou tolik z rukou, že i když chcete dva týdny něco hodit za hlavu, stýkat se s jinými chlapi nebo v tom jednom večeru nic nehledat; tak se to prostě nemůže stát.
Věřím, že někdy si lidé dokážou vnitřně porozumět natolik, že je k sobě bude něco táhnout i když nebudou spolu.
To, že nedokážeme ovládat svůj osud, který je předem daný, dává naší existenci punc toho, proč máme věřit. Některé míče minou bránu, ale některé skorují a ty poslední určují zápasy.
Občas se usmívám když si vzpomenu na příhody celého mého maturitního plesu a usmívám se když se mi vybaví i jiné věci. Jak do mě můj přítel klepe, že si nemám lehat do té vysoké trávy vedle pána, co tam čte tisk; ten pocit, když se vám milovaná osoba objeví znenadání uprostřed dvorku na chalupě na samotě,když jdete nabrat dříví; když rozesměje dítko v dresu jedním slovem: Messi??; když si odličujete znejista makeup a ucítíte, jak vás kdosi obejem zezadu; když dostanete první kytici v životě; ten pocit, když je na vás někdo hrdý; ten pocit, když máte respekt z toho, co jste udělali natruc a jste přívítani odhozením zuního kartáčku a polibkem; když vám někdo po maturitě otevírá víno nůžkami na nehty, abyste se mohli střískat než vám bude popřáno od učitelského sboru a tolik dalších...
To, co mě změnilo je jeho důvěra ve mě jako ve člověka. Snášel moje slzy zmatku, dětské truci i nechuť se s ním bavit či výčitky. To, že ho někdy až zbytečně uháním, protože se strachuji; že vyšiluji když není jídlo dokonalé-ostatně viděl zhroucení mého dortu k dvacetinám; to že jsem někdy až šíleně nadšená.
Naučil mě věřit v sebe, v to, že jsem dobrá ženská, která zvládne (téměř) cokoliv, co si usmyslí. Naučil mě nestárnout, brát si ze života to lepší a snažit se těšit z maličkostí. Byl jediný, který mi opravdu věřil, při mém prvním zkouškovém období a snad ve mě věří i dnes.
Možná není můj Eugen a já nejsem Locika, ale přes všechny zápory i neshody jsme spolu téměř čtrnáct měsíců a já jsem za ně nesmírně vděčná.
A snažím si z toho vzít to lepší... a s úsměvem.


*věnováno jemu