nezmizíš

Občas mi zmizíš. Rozplyneš se s kouřem (další) poslední cigarety a spolu se slibem, že je to naposled. Přestaneš stát na každém rohu a sledovat moje kroky. Tvůj stín se vytratí a najednou vysvitne slunce. Všechno se začne zdát lepší a světlejší. Vrátí se naděje a s ní (snad) i úsměv na tváři.
Jenže nezmizíš úplně. Chci říct, vždycky tu budeš. Někde ve mně. V tom místě, někdo mu říká duše, budeš čekat a v nejhorší chvíli se objevíš. Zase tě potkám (třeba jen ve snu) a budu vědět, že jsi pořád tady. Že číháš v koutě a vyčkáváš.
A já můžu udělat cokoliv, snažit se utéct nebo jen schovat, hledat útěchu v cizí náruči a namlouvat si, že mi nahradí tu tvou. Jenže to nestačí. Nestačí předstírané štěstí, to snad jen na pár chvil sladkého nevědomí.
A tak dál opakuju všechny staré chyby. Přestávám chápat svět ve mně i kolem. Přestávám kontrolovat svoje chování a pocity.
Nevím, jak dál, nevím, jak zpátky, snad jen jednu věc vím. Jsi stále někde ve mně a přitom jsi to jediné, co mi schází.