Tanec noci

Byla temná letní noc. Chladná záře pronikala přes koruny stromů do prostorného pokoje, lehký vítr si pohrával se záclonami a závěsy. V rohu místnosti stál klavír a u něj seděl muž. Jeho prsty se pohybovaly po klávesách a hrály podivnou melodii.

Stejně podivnou jako myšlenky, které se honily hlavou dívce sedící na posteli v pokoji míle vzdáleném od něj. Mladá žena popošla k oknu a odhrnula závěs. Měsíc zrovna zakryl menší mrak. Krajina byla tichá, mlčení rušil jen vítr prohánějící se v korunách stromů. Žena měla stále před sebou pohled do jeho očí. Do očí muže, který v ní vzbuzoval tak rozporuplné pocity. Zrak se jí zakalil. Pustila závěs a přešla na druhou stranu pokoje. Proč? Proč ho nechala jít? Co jí vlastně tak vyděsilo? Ta síla, nebo ten chlad? V hlavě slyšela stále tu stejnou podivnou melodii. Tu, kterou jí hrál, když ležela na posteli s nebesy v jeho pokoji. První slza stekla po její tváři. Melodie v její hlavě stále sílila, její nohy se samy daly do pohybu.

Tančí v plamenech, v nocích temných, chladných i bouřlivých, v slzách utápí starý příběh, za zvuků té podivné písně neustále znějící v jejích uších. Opuštěná v tichu samoty.

Byli si tak blízko a přeci tak daleko od sebe. Nedalo se to překonat.

Jak jen můžeš vědět, zda to skončí nebo bude pokračovat? Přikována k zemi neviditelnými pouty, zatížena strachem, minulými bolestmi. Poslechni volání, noc křičí tvé jméno! Náhlý poryv větru bouchl s oknem. Se zvláštním klidem se otočila. Mrak, který chvíli před tím zakryl měsíc, byl pryč. Krajina byla až děsivě tichá, přes to ji něco táhlo ven. Láska prý je něžný déšť, který zhojí staré jizvy. Odhodila svou minulost, zbavená jakéhokoliv strachu vyběhla ven a zmizela v temnotách.