Dva mejly

Kamaráde...

Obracím se k tobě, jako k životní moudrosti...jak překonat rozchod? Jak překonat rozchod, když jsem já byla ta, co se rozešla....a ne ta, co jí byly dány "kopačky"...myslím, že tohle nikdy neskončí, že za všechno můžu, mám hrozný pocit viny...u nás to došlo až k psychickýmu nátlaku a násilí...už jsem nemohla dál...a teď, ve čtvrtek jsem se rozešla... odvezla si narychlo věci a utekla pak jen s batohem pryč ke kamarádce na sever, hodně daleko ode všech a všeho...a má bývalá dneska zkolabovala a odvezla ji sanitka...mám pocit, že tohle nikdy neskončí dobře a nebo že to vůbec neskončí...že musím vyskočit z okna, že nikdy nebude pokoj...

                                                                                                                      Irma

Nazdar, Irmo...

Skákat odkudkoli do čehokoli je  omluvitelné only v případě nevyléčitelné nemoci a současných nesnesitelných bolestí. Již jednou jsem ti napsal před pár lety, že tvé problémy nevyřeší nikdo jiný, než ty sama. Máš-li najít aspoň v nějakém delším časovém intervalu trochu klidu, musíš(!!!) si udělat poctivou analýzu svých vlastností, potřeb a také analýzu vztahu a jeho kvality, či nedostatků. Jen pro sebe a proto si nelhat!! Nejsi žádné ořezávátko a proto věřím, že si napíšeš všechna pro a proti, zvážíš je a vyvodíš z té analýzy další kroky. Podle mne tě přítelkyně usurpovala... omezovala v té části života, kdy jste nebyly a nemohly být spolu. Důvodů může být řada a nebudu dělat jejich výčet, bo to si dokážeš sepsat sama.

Rozhodující je, zda máš ještě chuť pokusit se zachránit kamarádku, vztah a vlastně i sebe, ty skokanko! Bez zábran jí vysvětlit, že důvěra a jistá úroveň osobní svobody je nejdůležitější podmínkou vztahu. Hned za touto je další a to je tolerance: nešílet ani jedna! když druhá zavrtí čímkoli před kýmkoli. V tomhle se homo od hetero skoro neliší a možná, že vůbec neliší. My jsme se ženou už padesátý první rok a to jen dík toleranci (oba jsme si navzájem zahnuli a přesto jsme to vyřešili. Pravda pomohlo nám hodně naše děťátko - tehdy šestnáctileté  a skoro již dvoumetrové). Vy to musíte zvládnout holt! bez děťátka. Dá se to zkusit a s úspěchem, jestli ten vztah za něco stál a stojí. Pokud  se vám nepodaří ho zachránit, byl zřejmě jen jednostranný a z druhé strany jen takový samaritánský. Seber se a jeď za ní... dobře zvaž jakými slovy jí sdělíš o co go a pak ji nech přemýšlet - pár dní a nech na ní, kdy se ozve.

Skákání z oken byť i jen přízemních je totální blbost.

Velmi mne zajímá, jak váš  případ bude pokračovat. A i kdyby nepokračoval nech to náhodě a čekej. Ono se to až na malé výjimky vždycky nakonec vyplatí...

Jarek, který ti drží palce, až mu modrají...