Dobrovolně Prometheem

Poznávala jsem Tě a místo abych utíkala pryč, byla jsem víc a víc v pasti. Nakonec, když jsem se konečně odhodlala k útěku, bylo pozdě. Musím zůstat!Říct, že Tě miluju a neumím bez tebe žít.Prožívat tu dokonalou smrt, podobnou melodiím, které si mi hrával ráno na kytaru, počítač se pouštěl jen abychom nebyli slyšet. Měli jsme jen vášeň, nic jiného, žádný problém. Milovala jsem Tě. Byla jsem tvou milenkou, byla ti vzácná. Užíval sis to plnými doušky. Nikdy jsi nemohl vědět, kdy nastane můj čas a já budu muset jít dál.
První zlom, začátek plnohodnotného vztahu, druhý zlom, hry na počítači, posledním zlomem byla ONA-orlice. Znovu jsem si myslela že se zvednu a uteču, nešlo to, jsem přikovaná na skále a čekám na svého orla. Vím, že když přežiju tu bolest, dostanu další den života, během kterého se budu moct kochat krásným výhledem, sluncem, svobodou v řetězech. Z řetězů se můžu osvobodit sama a kdykoli, ale já nechci Zabilo by mě to. Nechci padat nekonečnou jámou a během pádu se stávat něčí hračkou, abych během ,,hraní si,, přemýšlela kdo bude další, jak moc bude dobrý. Honit si sebevědomí na tom, že mi někdo pochválí vlasy a pak mi za ně zatáhne!Boží! Proto tu stále visím a nechci odejít. Vím, že se měním k nepoznání. Mění mě každodenní orlí přílety. Ta bolest přeměňuje lidské city na jakousi otupělost a prázdnotu. Vše jde najednou kolem. V hlavě zůstává jen zklamání ze sebe samotné. Omlouvám se.