Budu ti vším.

Odcházím. I když vím, že jsem odešla už dávno. Stejně se vrátím, jako se slunce vrací ve formě měsíce. Studená a bledá. S falešným světlem, pozůstatky svitu té velké horké hvězdy.
Odcházím a doufám, v něco nového, že mé srdce nebudeš živit jen vášní, že najdeš odvahu a mé slzy konečně setřeš slovy, že mě zahřeješ, dovolíš mi být zase na tvém nebi.
Odcházím, každým odchodem tě více poznávám. Jsi jako písek, který utíká z pevného sevření dlaní. Už teď mi chybíš.
Ale já se stále loučím. Semnou jde i stesk po pohádkách u piva na dobrou noc. O domu, rybníku, rodině a štěstí. Nikdy mi ta pohádka nepřipadala tak daleko.
Loučím se, je na tobě v jaké formě se vrátím. Už mi zbyl jen stín osobnosti, kterou jsem byla. Mé zbytky se válí na úzké cestě po které jsem za tebou šla. Každým krokem cítím, jak se mi rozpadá půda pod bosýma nohama,i tak jdu beze strachu stále dopředu, za nápisy ukazujícími můj cíl.
Každý ztracený sen vede za tebou a ti co mi zlomili srdce svítí na cestu jako Severky. Věřila jsem, že cíl mé cesty najdu. Věřím v něj dál a vím, že je za ním další, společná cesta.