Čas

Jsou to už 3 měsíce.... Stále vím jak krásně voníš.... Stále se mi o tobě zdá.... Nemužu dostat z hlavy ten pocit ,když jsem byla s tebou.... Jak jsem se cítila v tvém objetí.... Jak krásně jsi líbal.....Jak jsi mě držel, jakoby jsi me neměl v umyslu nikdy pustit....
Teď tak držíš jinou... A já si nemohu zvyknout... Nemohu se s tím stále srovnat... Nechápu, jak to co mezi námi bylo, pro tebe byl je úlet, ze začátku možná, ale nevěřím ti, že to tak bylo i potom.... Vím, že jsi ke mě něco cítil, jenže jsi předtím radši utekl.... Proč?... V čem byla lepší ? Znala tě snad? Rozumněla ti snad? I teď po 3 měsících tě znám lépe, vím jaky jsi, vím kdy je třeba mlčet a jen poslouchat a vím kdy potřebuješ obejmout... Ví tohle i ona ? Neví..... Protože tě stále nezná..... Ale ona je ta, kterou "miluješ" a ja jsem ta kamarádka.... Ta, která tě vždy vyslechne.... Ta, která tě obejme, když potřebuješ... Ta, která tu bude vždy, když ji budeš potřebovat... Ta, která neodejde i přesto, jak moc to bolí vidět vás spolu...Ano, to jsem já... Ta, co tě miluje celým svým srdcem... Byla jsem tu a vždy budu, protože od toho přátelé jsou...
Jen mám pocit, že potřebuju čas....Čas na to, abych si srovnala svuj život, své pocity, myšlenky a posbírala veškerou svou hrdost, která mi ješte zbyla...Takhle už to nejde... Být ti na blízku každý den a přitom ti být tak vzdálená... Čas.....ČAS....čas....Čas, to je to , co mi pomůže... Čas prý hojí všechny rány.... Třeba zahojí i tu mou... Nikdy tě nepřestanu milovat, jen se s tím potřebuju naučít žít... Prosím....
P.S. Dej mi ČAS...