Velká holka s pošetilými sny

Občas se prostě stává, že mi ujede vlak. Jak metaforicky, tak realisticky. Dneska mi ujel celkem dost realisticky. Dohnala jsem se s báglem na nástupiště a vlak mi akorát ukazoval záda. To mě teda pěkně nakrklo. S tomu odpovídajícím výrazem jsem scházela schody. Nerudným pohledem jsem obšťastnila všechny kolemjdoucí v podchodu a když jsem se dostala ke schodům směr hala, zmocnil se mě prapodivný pocit, že vidím JEHO. Sevřený žaludek, srdce v gatích, knedlík v krku, pohled do země a z nevraživého pohledu se stal pohled takřka zabijácký. Moje normální reakce na to, když potkám někoho, koho mám ráda. Rychle jsem se prosmýkla kolem a schody brala radši po dvou. Co kdyby si mě přeci jen všimnul a rozhodl se, že mi poklepe na rameno a pozdraví.
Vyhlédla jsem si odlehlé místo na lavičce a zhluboka dýchala. V takových situacích to chce prostě klid. Shodou okolností mi napsal SMS, že se akorát vrací z Pardubic. Ale jel autem, takže to on být nemohl. To mě znepokojilo. Znamenalo to totiž, že ho mám tak moc ráda, až ho vidím všude. I v nádražním podchodu. Zároveň jsem si říkala, co kdyby ho třeba napadlo obrátit auto a jet za mnou... Věděl, že mi ujel vlak a že tam ještě půl hodiny budu trčet.. Jakmile jsem jen pomyslela na to, že by se měl objevit vedle mě na menší vzdálenost než metr, zmocnily se mě opět žaludeční křeče a již uvedené symptomy. Jakmile jsem ale pomyslela na to, že by ho to nenapadlo, zmocnil se mě smutek. A teď co je lepší. Hlasitě jsem vzdychla nad svým nezbedným podvědomím (hlasitě proto, že se za své pocity rozhodně nestydím). Zavřela jsem oči...
,,Tak tady jsi. Hledám tě po celém nádraží už pěknou chvíli. Hned jak jsi napsala, obrátil jsem auto. Nechtěl jsem tě tu nechat samotnou...“ ozvalo se nad mou hlavou.
,, A-a-ahoj..“ vykoktala jsem ze sebe s pocitem, že mě přes tlukot mého vlastního srdce stejně nemůže slyšet. Nemohla jsem tomu uvěřit. Stál přede mnou. Stejně dokonalý jako kdysi. Hnědé oči, boží vousy a ten úsměv... Kdybych neseděla, jisto jistě by se mi podlomila kolena.
,, Za jak dlouho ti to jede?“ zeptal se a s úsměvem na mě mrknul.
,,Asi za půl hodiny.“
,,No.. To moc času nemáme...“ pokrčil rameny a posadil se vedle mě. Beze slov mi dal ruku kolem ramen a zadíval se mi do očí. ,, Jsem rád, že tě vidím.. Je to tak dávno..“
Ztěžka jsem polkla. Druhou ruku jemně pozvedl a zajel mi s ní do vlasů.. A políbil mě. Tak jak to umí jen on. Přísahala bych, že se mi zastavilo srdce a vypověděly mi veškeré tělesné funkce. V tu chvíli jsme byli v celém vesmíru jen my dva....V tu chvíli nám patřil celý svět.
,, Expres číslo 541 přijede na čtvrté nástupiště kolej číslo jedna...“
Nadskočila jsem. Otevřela jsem oči a... Nebyl tu. Nepřišel. Smutně jsem sklopila pohled. Popadla jsem bágl a vydala se na nástupiště. Tak velká holka a tak pošetilý sny...