Slova snad (ne)rozchodová

Má první slova jsou pro Tebe.
Jen nevím, jaká by to měla být...
Jak moc Tě miluji, jak moc Tě nenávidím? Dal jsi mi tolik a sebral vše. Ne Ty, byla bych nespravedlivá říct, že Ty. To já..
Já vše opustila s vidinou, že Ty mě budeš milovat dost na to, abych toho nikdy nelitovala. Ale asi sem se spletla... Řekni, spletla? A prosím, klidně mi lži. Já Ti to opravdu nechci vyčítat, bylo to i mé rozhodnutí, ale.... Jsem asi jen žena, protože si nemůžu pomoct.
Kde je ten bod, kdy "jen láska" nestačí? Protože mě už asi nestačí.
Tolik sem chtěla a stále chci. Nechci se otočit a odejít. Ale připadám si tu tak cize, nepatřičně, svázaně, male.
Stále Tě miluji, každý den. Ale jak Ty můžeš milovat mě, když nevidíš, jak nešťastná tu jsem? Nakolik miluješ mě a na kolik miluješ svoji představu o mě? Já totiž nejsem dokonalá. Jsem někdo, kdo po ránu bručí, kdo má občas bolení hlavy, kdo nejí, jak by měl a možná mám na Tvůj vkus o jednu sklenku vína k večeři víc. Možná můj účes není každý den dokonalý a snad nevybírám ani aviváž dle Tvého gusta, ale dělám pro Tebe co můžu.
Mlčím, když mě něco pálí v srdci, protože Ty moc nerad ženský pláč. Mlčím, když mě zraníš. Mlčím, ve chvílích, kdy potřebuji křičet. Mlčím a stále zůstávám.
Zůstávám a ztrácím kousky sebe pro vidinu zítřků, které s Tebou, má lásko, možná už ani nechci.
Víš, já už od Tebe asi utekla, jen jsem si ještě nezabalila.
Miluji Tě... Ale občas "jen láska" prostě nestačí...