Nechtěná

Stále leží a hledí do prázdna.
Už to tak vypadá jako by hleděla do své duše.
Osamělost, nechtěnost to teď v utrápené duši přebývá.
Nechtěná dotyčným, co mu svou duši, své tělo, své srdce chtělá dát. Jenomže on její cit přemocný a líc líbeznou více nechce míti.
Zase a zase nekonečně dokola se jí ta věta hlavou točí.
Když si uvědomí jak moc ho milovala a stále miluje.
Ona ví, že on za to nemůže.
Ona ví, že nemůže nikoho nutit aby cítil to samé co ona sama.
Ale co když už neucítí to samé a k někomu jinému.
Ale co když k ní nikdy a nikdo neucítí nic, co když zůstane sama a nebude mít nikoho koho by mohla držet za ruku aby byla v bezpečí, ke komu by se mohla přitulit aby neměla pocit samoty, někoho u koho by měla důvěru. Pořád ho miluju a to se nezmění dokud nepříjde někdo jiný.
Stále čekám...