lajka

Chtěla jsem napsat o ježkovi. O bílých kamenech, pod jejichž tíhou se otřásá nekonečno. O tom, co snad jednou. Chtěla jsem napsat spoustu slov o věcech, kterými jsme kdysi žili. Ale už to neumím. Odešlo to společně se všemi událostmi posledních let, měsíců a dnů.

Tak jsem se rozhodla psát o lásce. A naději. O věcech, kterých se držíme ve všech časech a proměnách. Neumím to tak hezky, o provázcích a hře na třetího. Nikdy jsem nebyla ta romantičtější. I když to tak na první pohled asi nevypadalo. Ale vždycky to nakonec vyšlo najevo.

Mívám to teplo. Uvnitř hrudníku. To, které jsem neměla nikdy s nikým jiným. I když to bylo tolik těžký, a někdy skutečně bylo, nikdy mě tenhle hřejivý pocit neopustil. I proto tak nějak vím, že patříme k sobě. Jen my dva. Není nikdo, kdo by tě dokázal nahradit. V žádném vesmíru. V žádném prostoru.

Kdysi jsi mi řekl, že když miluješ, tak se vším. Mnohokrát mi za poslední měsíce tahle věta probleskla v hlavě. Měl jsi pravdu. Zase, jako obvykle. Opravdová láska je naprosto bezhlavá. A není slepá, jak se někdy říká. Jen dokáže rozlišit to opravdu podstatné, od toho, co je jen věcí okamžiku. Věcí krátkodobých emocí, podléhajících situaci.

Opravdová láska je ta, která dokáže i po té největší hádce spolknout všechnu hrdost a starat se. Ta, která udrží při životě, když, je to nejvíc potřeba.

Chtěla jsem napsat o ježkovi. Před pár dny jsem si na něj vzpomněla, když jsem procházela ty věci v počítači. Mrzí mě, že jsem ho tam tehdy nechala. Vím, že by to byla první věc, kterou bych ti přinesla. Až budu moci.

Takhle zase zbydu jen já. Se všemi mými výstřednostmi a impulzivními šílenostmi, kterých za pět vteřin lituju. Já, holka, kterou sis, bůhvíproč, před několika lety vybral. A nenechal ji být, když nemohla dál.

Stejně jako já bych nikdy nedokázala nechat být tebe. I kdyby mi celý vesmír se všemi psy a kosmonauty padal na hlavu. Ani tehdy.

Protože když miluju, tak se vším.

A napořád.