Mezi řádky

Ahoj,
jmenuješ se ty. A já jsem Rozárka. A teď mlčím. Chtěla bych ti něco říct, ale nevím, jak to mám udělat.
Jediné, co bych si přála je, aby sis mohl sáhnout někam dovnitř mé hlavy a všechna slova, co neumím vyslovit, jednoduše vytáhl ven.
Ale to se nestane. Protože takové věci nepatří do našeho světa. Možná by to zvládli někde, kde fungují kouzla, kde se emoce slévají a odlévají, kde se pěstují kytky pravdomluvnosti … ale na tohle ten náš svět asi nikdy nedosáhne.
A tak mi nezbývá nic jiného než promluvit. Je to skoro směšné, víš. Protože ty netušíš, že ti v tuto chvíli píšu dopis, a i kdyby sis jej přečetl, neměl bys ani páru o tom, od koho je. A ono je to vlastně dobře. Takto mám pořád naději, že třeba jednou …
Svět, ve kterém tě potkávám, by se dal popsat jako pár zdí, v němž je ukrytých tisíce světů. A každý z nich má vlastní příběh a v něm akci, smutek, štěstí, lásku, žal, zradu, válku, mír a … a to je hodně podobné skutečnosti.
Žiješ život a já nevím jaký. Netuším, odkud jsi, co máš rád k snídani, ani jestli tě třeba baví stolní hry. Nevím, jestli máš rád omáčky nebo radši kus masa, jestli máš radši moře než hory, kdy chodíš spát ani co vidíš za zavřenými víčky, když sníš.
A už vůbec netušíš, jak to mám já. A já bych to tolik chtěla poznat. Vím o tobě jen to, co vidím, a snažím se číst mezi řádky, protože já miluju knihy a ty jsi jedna bezedná, nekonečná kniha, kterou bych jednou chtěla otevřít a zírat do ní navěky.
Poznat tvé písmo, dočíst se, co ti přes den dělá radost a čím se trápíš.
Chtěla bych být vším, čeho se dotýkáš. A nejde to zastavit, nejde před tím utéct, nejde to v sobě zakopat. Pokaždé tě totiž někde potkám a nemůžu nic udělat. Jen mít radost, žes mě pozdravil, že ses na něco zeptal nebo prostě pouze prošel kolem, protože to je tak vše, co se může stát. Já to vím, ale přesto to musím všechno dostat ven. Na papír.
A ten papír pak pošlu do nebe, aby to všichni nahoře věděli. Hodím ho z okna, pošlu ke hvězdám, a je mi jedno, jestli jsem jen naivní snílek, je mi jedno, jak to kdo vidí. Protože to je to jediné, co si přeji.
Ne, nejsem Taťána, nejsem ani žádný kdoví jaký řečník a podle všeho jsem se právě zbláznila. Ale nikdy, nikdy v životě jsem po nikom a po ničem netoužila víc než po tobě.
I kdyby věci neměly smysl, i kdyby to všechno bylo jenom jednou v životě, dala bych všechno za tu chvíli, kdy mě chytneš za ruku, kdy se na mě podíváš.
Stojím daleko od tvého života, nemám v něm žádnou roli, já to vím. Vím o tom, jak je tohle všechno hloupé, pošetilé a naivní a dalších tisíc slov o tom, jak je tohle celé špatně … ale ani těch tisíc slov by nezastavilo mou touhu zastavit se u tebe v náručí.