poslední hovor

Zhruba před rokem a něco málo k tomu jsem psala o cestě. O pohledech a neurčité stísněnosti. Když si ten text teď zpětně pročítám, stále na mě padá těžká deka toho, co jsem prožívala a co se teprve mělo stát. Toho, co jsem tehdy mezi paneláky vůbec netušila.

 

Všechno je se vším provázané. Každé drobné gesto, každá věc, kterou uděláme, spustí rozvětvené palety cest, vedoucích k různým cílům. Hodně často si říkám, co by se stalo, kdyby. Kdybych řekla tuhle větu místo tamté, podvolila se, politovala, pochválila. Otevřela by se nová vidlice a skončilo to všechno jinak, nebo by nás to stejně dovedlo do toho samého bodu?

 

Jak plyne čas, některé věci se ve mně usazují, jako drobné řasy v akváriu postupně klesající ke dnu. Myslím, že ještě nebyl ani jeden den, kdy bych si nevzpomněla. Tuhý osten smutku často zabolí někde pod levou plící.

 

Jsme uspěchaní, běháme tam a zpátky. Hlavně se nezastavit. Hlavně se nezastavit. A když večer ta chvíle přijde, chvíle, kdy před sebou najednou máme prázdný stůl, nedokážeme v sobě najít ani tu poslední špetku síly potřebnou k prostření. Pro jednoho.

 

Hodně se toho změnilo. Po letech trápení se mi pomalu daří překonávat samu sebe. Nepřemýšlet o tom, co ostatní řeknou, když budu taková, jaká nejspíš za pár měsíců budu. Už jsem nevěřila, že to je možný, ale je. Sice pořád někde uvnitř jsem svázaná, ale pouta se mi nezařezávají až do masa, zůstávají na kůži.

 

Díky tomu se teď můžu plně soustředit na to, co bude dál. A pokaždé, když se nad tím zamyslím, mám před očima stejnou tmu, jakou jsem mívala vždycky, když jsem si jako dítě zkoušela představovat konec vesmíru. Nikdy jsem nedošla dál, než za tu tmu. Zlobilo mě to. A čím víc mě to zlobilo, tím víc jsem se snažila. A o to bolestivěji jsem si nakonec musela přiznat, že to nedokážu.

 

Ale za jednu věc jsem přeci jen doopravdy vděčná. Ať se stalo cokoli, měla jsem šanci milovat. A být milována. I když jen na zlomek času. I když jsem od té doby uzavřenější a bázlivější, než kdy předtím.

 

Měla jsem šanci poznat člověka, co doplnil to, co mi od dětství scházelo. Zapadl přesně na to pravé místo. Věděl odpověď dřív, než jsem položila otázku.

 

Mezi všemi těmi lidmi, co na světě jsou, jsem měla to štěstí narazit zrovna na tebe.

 

Za to díky.

 

Díky.

 

M